Design Cabinet CZ

17.09. 2018

Dům uměleckého průmyslu v Praze v historických souvislostech I.

Historie a osobnosti

Historie ikonické pražské stavby 1934 - 1946

 

1. část

Lenka Žižková

U odborné i laické veřejnosti neunikl ani po dvaceti letech, kdy bylo zlikvidováno Ústředí lidové umělecké výroby, zájem o dům na pražské Národní třídě, který spravovalo a spletitou historií mu i patřil. Jde o DUP, což je zkratka pro Dům uměleckého průmyslu stojícího na pražské Národní třídě 36 a v kolmé ulici Charvátově č. 39. Tento kdysi slavný dům spojený s kulturní historií našeho národa a země můžeme dnes vidět jako zubožený a chátrající objekt jak zvenčí, tak uvnitř stavby. Každý, kdo měl možnost dům poznat a nějakou dobu v něm pobýval, nemohl nevnímat silného genia loci, který mu vtiskl jak jeho autor architekt Oldřich Starý, tak doba, kdy vznikl, a kdo se o jeho zrod a poslání postaral.  

Historie DUP je totiž úzce spjata se Svazem českého díla, což byl na svou dobu neuvěřitelně progresivní spolek založený v letech 1913/1914, a jehož zánik v roce 1948 je spojen s poválečným politickým směřováním Československé republiky. Sledovat jeho osud, stejně jako osud DUP je blízké četbě detektivního románu s politickým pozadím.        

O Svazu českého/československého díla připravíme zvláštní příspěvek, nyní nabídneme jen stručnou charakteristiku, která vedla ke stavbě DUP.

 

Svaz českého díla (1913/4 –1918/20) a Svaz československého díla (1920–1948)

Svaz českého díl se zrodil v předvečer 1. světové války (1914–1918) v zimě roku 1913 z popudu architekta Jana Kotěry (1871–1923), který se stal jeho prvním předsedou. Stalo se tak po vzoru zahraničních společností sdružujících architekty, výtvarníky a umělce Mladí čeští, moravští a slezští umělci nebyli spokojeni mj. s tím, že jsou na mezinárodních světových výstavách součástí rakouských pavilonů nebo sekcí, a tak si založili v rámci Rakousko-Uherské monarchie vlastní národní sdružení.

Bezprostředně po založení byla činnost Svazu českého díla přerušena první světovou válkou, která znamenala přetržení jeho startu. Po konci první světové války, kdy se mj. rozpadla Rakousko-Uherská monarchie a vznikala v roce 1918 samostatná Československá republika se změnil v roce 1920 Svaz českého díla na Svaz československého díla (SČSD), Ústředí uměleckého průmyslu v ČR se sídlem v Praze. Ve 30. letech používal ještě podtitul Ústředí kvalitní výroby. V roce 1920 byl zvolen předsedou architekt Josef Gočár (1880–1945).

Svaz mj. soustřeďoval výtvarníky, družstva, malé podniky a firmy pracující v různých oborech uměleckého průmyslu a povzbuzoval je k uměleckoprůmyslové práci. Usiloval o zřízení ústřední prodejny v Praze nebo v jiných místech republiky, která by sloužila reprezentaci všem, zejména venkovským členům (výrobcům a výtvarníkům), případně i nečlenům. Měl mj. zřídit stálé výstavní prostory k pravidelnému pořádání výstav; pořádat putovní domácí i zahraniční výstavy uměleckého průmyslu, zřizovat archivy, domácí muzeum, knihovnu, vydávat časopisy, publikace, knihy, pořádat přednášky, debaty, dílny, starat se o dorost, zušlechťovat všechny obory řemeslné a tovární výroby za součinnosti umění, průmyslu a řemesel, a to výchovou i propagandou a za podpory všech, kdo usilovali o samostatnou a uměleckou československou výrobu.

Členstvo Svaru čs. díla se měnilo, cíle se s dobou profilovaly, ale vždy měl propojovat práci výtvarníků a výrobců. Znamenalo to podporu uměleckého průmyslu, škol, výtvarníků, drobných podnikatelů a družstev prostřednictvím pořádání propagačních výstav u nás i v zahraničí, přednášek a debat, poskytování odborného poradenství, organizace soutěží, udílení stipendií a praxí. Prostřednictvím svých činnosti měl Svaz za cíl i řešení sociálních otázek.

Členy Svazu čs. díla měli být jen ti nejlepší z nejlepších, vybraní pracovníci a činitelé, kteří jsou mravně a umělecky zdatní, a tak se v něm seskupila skutečně umělecká, řemeslná a výrobní elita národa a mladé republiky.

Odbory Svazu čs. díla byly v Brně, Bratislavě, Hradci Králové, Chrudimi, Košicích, Pardubicích a Železném Brodě. V Praze působil jeho sekretariát na Václavském náměstí 4 (Lindtova pasáž)[1]. Nejaktivnější byly pobočky v Bratislavě a Brně, pobočky v Chrudimi, Košicích, Hradci Králové a Železném Brodě pracovaly dočasně.[2]

Svaz pořádal desítky úspěšných domácích i zahraničních výstav, k nimž se vrátíme v některém z dalších příspěvků.  

K nejvýznamnějším počinům svazu, které můžeme obdivovat dodnes, byla účast na Výstavě soudobé kultury v Brně v letech 1927-1928, kde měl Svaz vlastní bytový pavilón na Zemském výstavišti [3].  Dodnes stojící je dům Svazu čs. díla jako prototyp dvou sekcí třípatrového řadového domu navrženého architektem Josefem Havlíčkem.

Významným přispěním a krokem k československé funkcionalistické architektuře za přispění Svazu čsl. díla byla experimentální brněnská Výstava moderního bydlení-Nový dům v roce 1928. Probíhala pod záštitou brněnského odboru Svazu čs. díla. Výstava byla okamžitou odezvou na stuttgartskou výstavu Weissenhof z roku 1927.

K revolučním počinům Svazu čsl. díla patřila také stavba vzorové pražské osady Baba lokalizované v Dejvicích v krásné poloze na ostrohu s výhledem na Vltavu a Prahu. Svaz o ni rozhodl již v době brněnské výstavy. Evropské vzorové kolonie v podobě výstav, kdy se prezentovalo vedle budov i jejich vnitřní vybavení, představovaly funkcionalisticky ukázkovou bytovou kulturu. Novou moderní architekturu propagovaly u nejširší veřejnosti mnohem účinněji než odborné časopisy. V Evropě se jich během pěti let mezi léty 1927-1933 postavilo13: v Československu, ve Švýcarsku, Německu, Itálii, Rakousku a Švédsku.[4]

Pozemky pro výstavbu po různých peripetiích nakonec skoupil v roce 1931 Svaz[5]. Urbanistické řešení osady vypracoval architekt Pavel Janák. K návrhu domů vybral architekty tří generací, kteří představovali různé polohy modernismu a zaručovali stylistickou pestrost celku.[6] Baba, vybudovaná Svazem čs. díla, se stala jedním z nejvýznamnějších českých příkladů modernismu a byla čítankovým příkladem smýšlení mladých architektů a jejich klientů. Na rozdíl od jiných podobných území v Evropě, kde se stala nositelkou nového způsobu stavění sociální demokracie, byla její výstavba financována soukromými stavebníky, neboť v Čechách a na Moravě byla hybnou silou střední vrstva buržoazie a inteligence[7].

Osada Baba však nesklízela pouze pozitivní ohlas, především u levicových politických aktivistů a architektů. Levicoví architekti soustředění v Levé frontě podrobili osadu tvrdé společensko-politické kritice. Sociální tendence v české architektuře byla zřetelná již od roku 1929. Sílila z řady příčin, které se formovaly především z politicko-hospodářského vývoje. Nastupující třicátá léta byla poznamenaná hlubokou krizí, jak hospodářskou, tak politickou a intelektuální. Tak se rodil opozitní koncept sociální výstavby a minimálního bytu fungujícího v kolektivním domě.

Přes tuto levicově orientovanou kritiku se po odeznění světové hospodářské krize rozhodl Svaz čsl. díla pro další revoluční krok, kterým byla stavba Domu uměleckého průmyslu na pražské Národní třídě, který měl sloužit jako obchodní, výstavní a administrativní centrum pro několik významných institucí včetně Svazu. K historii domu se však úzce pojí dvě další kulturně významné instituce – nakladatelství Družstevní práce (DP) a prodejna Krásná jizba (KJ).

Družstevní práce a Krásná jizba

K propagaci svých cílů a poslání našel Svaz čsl. díla ve dvacátých létech partnera v knižním nakladatelství Družstevní práce.

Nakladatelství bylo založeno v roce 1922 jako družstvo čtenářů, spi­sovatelů a umělců s cílem zajistit svým členům a dalším zájemcům finančně dostupné a literárně i graficky hodnotné knihy. Název Družstevní práce byl zvolen na památku stej­nojmenné úspěšné družstevní výstavy, realizované v roce 1921. Hlavním iniciátorem vzniku družstva byl Vá­clav Poláček (1898–1969), osvícený a podnikavý člověk, který měl řadu přátel mezi literáty a výtvarníky. Václav Poláček byl zajímavý jak svým odborným a pracovním potenciálem, tak sociálním citem a smyslem pro práci motivovanou nikoli ziskem, nýbrž kvalitním výsledkem. Podporoval myšlenku, že podstatou družstev bylo vyloučení námezdní práce a zavedení smluvní participace sdružených pracujících na správě družstva i výsledcích jeho ekonomické činnosti[8].

Z ekonomického hlediska tu šlo o významné novum, a to vyloučení knihkupeckého článku z nakladatelského procesu, což mělo praktické důvody (především nižší cenu knih), ale i ideové, neboť u zrodu nakladatelského družstva stála česká intelektuální levice se všemi svými vizemi a iluzemi (v tomto případě alternativního neelitářského ekonomického systému)[9].

Družstevní práce začínala fungovat prvně v soukromém bytě, později své sídlo několikrát změnila a stěhovala se po Praze - z Holešovic do Dejvic, na Vinohrady, v roce 1933 do Melantrichovy ulice. V září roku 1936 se přestěhovala do Domu uměleckého průmyslu, kde zůstala až do ukončení své činnosti. Sem přemístila také své knihkupectví, které do té doby bylo v ulici U Prašné brány společně s prodejnou Krásné jizby.

Krásná jizba Družstevní práce

Důraz na kvalitu a výtvarnou úroveň vy­dávaných knih přivedl vedení Družstevní práce i k zájmu o výrobu a prodej uměleckých děl a různých bytových doplňků. Z popudu Svazu čsl. díla se nakladatelství rozhodlo zadávat do výroby na vlastní náklady kvalitní, účelné a jednoduché bytové doplňky a prostřednictvím vlastní prodejny je prodávat okruhu svých čtenářských členů.

Tak se zrodila v roce 1927 Krásná jizba Družstevní práce. Měla prodávat „umělecký průmysl, průmyslové umění, grafiku a předměty k výzdobě bytu“, jak oznamoval inzerát v časopise Panorama patřícího nakladatelství Družstevní práce. Její první malá prodejna byla otevřena před Vánocemi roku 1927 v pražské Myslíkově ulici.

Prostory v Myslíkově ulici postupně Krásné jizbě nestačily, proto se v roce 1929 přestěhovala k Prašné bráně č. 3. Jakmile Svaz čsl. díla dostavěl v roce 1936 reprezentační prosklený funkcionalisticky Dům uměleckého průmyslu, přemístila se na tuto luxusní adresu na pražskou Národní třídu 36. Další prodej­ny KJ Družstevní práce byly postupně otevřeny v Brně, Hradci Králové, Plzni, Českých Budějovicích, Olomouci a v Bratislavě. Svazu čsl. díla se tím zprostředkovával odbyt výrobků[10],[11].

Krásná jizba se mohla jako součást nakladatelství Družstevní práce opírat o jeho několikatisícovou členskou základnu (v roce 1939 to bylo 20 000 odběratelů), využívat jeho distribuční sítě včetně hojně čteného časopisu Panorama, který sloužil k propagaci programu nakladatelství a výrobků pro Krásnou jizbu.

Rozhodující osobností pro další rozvoj Krásné jizby byl Ladislav Sutnar (1897 – 1976 v New Yorku). Jejím výtvarným poradcem se stal od 1. dubna roku 1929. Byl to všestranný grafik, typograf, malíř, průmyslový výtvarník, výstavní architekt, pedagog a teoretik s vyhraněným smyslem pro estetickou hodnotu[12].

Díky jeho pokrokovým názorům spolupracovala s Krásnou jizbou řada generačně a názorově spřízněných výtvarníků a umělců. Přestože se Ladislav Sutnar úplně neubránil neochotě a konzervativnímu přístupu některých výrobců ani kritikům vysokých režijních nákladů, podařilo se mu prostřednictvím nadčasové osvěty a propagace iniciovat zájem spotřebitelů, na jejichž názorech a požadavcích stavěl další produktové řady.[13] On sám pro Krásnou jizbu navrhl dodnes vyhledávaný porcelánový servis a soubor z varného skla. 

Ladislav Sutnar působil úspěšně jak v Družstevní práci, tak v Krásné jizbě. Pro obě vedl promyšlenou reklamní a výchovnou kampaň prostřednictvím knih nakladatelství Družstevní práce (například knihou Jana E. Kouly „Obytný dům dneška“, vydanou v roce 1931) a jeho časopisu Panorama. K propagaci stylu Krásné jizby sloužily i její kultivovaně aranžované výkladní skříně, což si uchovala až do posledních dnů likvidace v devadesátých létech 20. století. V celé republice ovlivňoval dvacetitisícovou členskou základnu nakladatelství Družstevní práce a jistě v ní probouzel zájem o jednoduché a krásné předměty.

Poté, co zůstal Ladislav Sutnar v době německé okupace v USA, stal se šéfem Krásné jizby další významný výtvarník a pedagog Antonín Kybal, který byl jejím aktivním členem od roku 1929. Zasadil se mj. o novou koncepci bytových textilií.

 

Dům uměleckého průmyslu v Praze (1934, 1936-1938)

Svaz pověřil návrhem Domu uměleckého průmyslu architekta Oldřicha Starého (1884-1971), který patřil k předním teoretikům funkcionalismu. Byl předsedou Klubu architektů a šéfredaktorem odborného časopisu Stavba. V Praze postavil od roku1929 do roku 1939 asi osm rodinných domků, k nejzajímavějším patřil dům v kolonii Svazu čsl. díla Baba právě pro Ladislava Sutnara[14].

Dům uměleckého průmyslu navrhl jako stavbu s ocelovou konstrukcí, odlehčenou a odhmotněnou, která působí jako technický výrobek, což odpovídalo tehdejšímu estetickému názoru a požadavkům programů architektonických hnutí. Oldřich Starý ho navrhl podle své stálé snahy po „čistotě a pravdivosti“.

Návrh domu vznikl v roce 1934, stavba probíhala od roku 1936 do roku 1938. Dům měl stát na dvou parcelách vytvářejících společně „vykrojené“ písmeno L mezi Národní třídou a Charvátovou ulicí. Původní představa byla pasáž prodloužená až do paláce Adria.

DUP se skládá o ze dvou objektů propojených vnitřní dvoranou do výšky dvou podlaží. Dvorana má elegantně zaoblené rohy a měla posuvný strop ze skleněných tvárnic (typu luxfery). Do dvorany byl přístup z Národní třídy i Charvátovy ulice. Z dvorany se vstupovalo také do suterénních sálů. Dispozice byla variabilní, umožňovala měnit velikosti a tvar místností podle okamžitých potřeb uživatelů.

Do Národní třídy je dům obrácen zavěšeným průhledným a prostorově otevřeným průčelím, v němž jsou plochy velkých skleněných tabulí protkány tenkými čely vodorovných podlažních desek, štíhlými hranami svislých příček a sítí kovových okenních konstrukcí. Stavba přiznává na první pohled jasně konstruktivistickou kostru. Autorem průčelí do Charvátovy ulice s motivem luxferových pásů na fasádě byl František Zelenka, který také navrhl zařízení některých obchodů v pasáži.

Část do Národní třídy čp. 38/II měla zastavěnou plochu 673.58 m2, nezastavěnou plochu 17.59 m2 tvořila dvorana domu. Dům do Charvátovy ulice čp.39/II měl zastavěnou plochu 177.77 m2 a nezastavěné 20.41 m2.

Dům čp.39/II do Národní třídy měl v II. suterénu velký sál s balkonem o ploše asi 700 m2 a kotelnu s 2 automatickými kotly ČKD. V I. suterénu byly 4 skladiště firem a správy domu, v přízemí 2 až 4 obchody do Národní třídy a 4 ve dvoraně. V mezipatře byly obchodní místnosti a kanceláře, v I. – VI. patře kanceláře. V nejvyšším nadzemním podlaží v průčelí do Národní třídy fasáda uskakuje, čímž vznikla průběžná terasa po celé jeho délce.

V zadním traktu byly v mezipatře kanceláře Správy domu DUP a Svazu čsl. díla, v I. patře lékařská ordinace, ve II. patře na střeše se skleněným pohyblivým světlíkem byt správce domu.

V roce 1938 byl suterén do Národní třídy schválen jako biograf se 718 sedadly. Byl však využíván jako výstavní sál pro akce a výstavy uměleckého průmyslu pořádaných Svazem čs. díla. Pro suterénní restaurační provozy byla schválena předběžná nájemní smlouva s velkou pražskou firmou za spoluúčasti význačného pražské ho pivovaru (v dochovaných dokumentech nebylo jméno pivovaru uvedeno).

Dům čp. 39/II do Charvátovy ulice měl v II. suterénu kuchyni a restaurační příslušenství, v I. suterénu restaurační místnosti, v přízemí obchod do Charvátovy ulice, 2 obchody v pasáži, v mezipatře obchodní místnosti, v 1. patře 2 velké obchodní místnosti a 1 garsoniéru, ve II. patře 5 garsoniér, ve III. patře 5 garsoniér, ve IV. patře 5 garsoniér, v podkroví byl byt domovníka a strojovna výtahu z II. suterénu do IV. podlaží.

Svaz si na stavbu Domu uměleckého průmyslu musel vzít bankovní půjčky. Ministr obchodu dopisem ze dne 23. dubna.1930 s odvoláním na výnos z 22. dubna 1929 potvrzuje, že je ministerstvo obchodu ochotno poskytnout Svazu čsl. díla na jeho vybudování státní zápůjčku ve výši 1 400 000 Kč. Tato půjčka byla určena pro Svaz československého díla a slovenskou akciovou společnost Detva.

Domy byly osvobozeny od daně činžovní a činžovní-domovní. Dům do Národní třídy na 15 let do roku 1951, dům do ulice Charvátovy na 25 let do roku 1963. Na domě byly půjčky ve výši 8 327 706, 41 Kčs.[15] 

K 1. září 1929 byli vedeni jako spolumajitelé domu „Svaz českého díla, Praha, Detva akc. spol. Bratislava a M. Benová-Mrázková, choť lékaře, Praha jako Společnost Dům uměleckého průmyslu v Praze, podle občanského zákona“. Ve Výpisu z pozemkové knihy katastrálního území Praha Nové Město (list 36 A, B) uvádí zápis ze 4. března 1929, že bylo 25. února 1929 vloženo vlastnické právo pro Svaz československého díla, ústředí uměleckého průmyslu v republice Československé na jednu čtvrtinu, 10. srpna 1934 právo na jednu čtvrtinu Marii Beňové.[16]

23. ledna 1936 povoluje ministerstvo obchodu na žádost Svazu z 18.prosince 1935 po dohodě s ministerstvem financí odklad úrokování státní zápůjčky o jeden rok do 1.ledna 1937 do povolení obývání nové budovy. Jako „věc:“ je v dopise uváděna „Stavba domu uměleckého průmyslu v Praze, státní zápůjčky „Detve“ a Svazu čsl. díla“. Rok poté se posunuje s povolením obou ministerstev odklad státní zápůjčky oběma institucím na 1. ledna 1938.

Ihned po dokončení stavby se do Domu uměleckého průmyslu přestěhovala Krásná jizba, která zde měla nejen prodejnu, ale také vzorkovnu. Architekt Jan E. Koula v ní vedl bytovou poradnu. Krásná jizba se zde stala brzy progresivním propagátorem kvalitního řemesla, užitého umění a designu.

Od roku 1936, kdy Svaz čs. díla Dům uměleckého průmyslu s výstavní síní dokončil, soustředila se většina jeho výstav sem. V roce 1937 to byla Výstava bydlení s instalací Josefa Gruse, v roce 1938 Den pražské ženy, kterou organizoval a instaloval Ladislav Sutnar a v roce 1939 výstava Výtvarná práce, výroba, bydlení, již připravil a instaloval s kolektivem Oldřich Starý.

V roce 1938 upozorňuje vlastník domu, že k 26.10.1938 je správné znění vlastníka Svaz československého díla (osvědčení policejního ředitelství v Praze z 22.10. 1938, č.j. 25 808 s II[17].

Dům uměleckého průmyslu v době německé okupace – Protektorátu Čechy a Morava 

V době tzv. druhé republiky, tj. Česko-Slovenské republiky (1938–1939), kdy po podepsání Mnichovské dohody Němci obsadili třetinu Československé republiky, tzv. Sudety, se majetkové vztahy v DUP ještě nezměnily. 15. března 1939 však německá vojska obsadila zbývající část okleštěné republiky a Adolf Hitler prohlásil den poté 16. března 1939 toto území za Protektorát Čechy a Morava. Současně se odtrhlo Slovensko, kde vznikl samostatný Slovenský štát (1939–1945).

Na DUP v té době vázly ještě dluhy. 4. května roku 1939 bylo na opětnou žádost posunuto placení úroků na 1. ledna 1940[18]. V tomtéž roce bylo podle kupní smlouvy 19/28. z 6. 10. 1939 vloženo vlastnické právo Svazu českého díla se sídlem v Praze do Domu uměleckého průmyslu na čtvrtinu[19].

Prohlášení protektorátní vlády sice deklarovalo podporu umění a vědy, umělci však s ní mohli počítat jen v případě, mají-li výsledky jejich práce „tvůrčí sílu, pramenící z národní tradice a domácí půdy a usilující odpovědně přispět k národnímu rozvoji“ [20]. Cenzura tisku, rozhlasu a filmu byla zavedena vládním nařízením už v polovině září 1939. To vše se týkalo samozřejmě i činností nakladatelství Družstevní práce a Svazu čs. díla i nabízeného zboží Krásné jizby.

 

Ještě před tím, než Německo vyvolalo v roce 1939 napadením Polska válku, začaly nacistické orgány činit vše pro maximální vytěžení ekonomického potenciálu českých zemí. Důležitou součástí tohoto procesu bylo budování tzv. řízeného hospodářství, jež se přizpůsobovalo válečným potřebám říše.  

Základ o organické výstavbě hospodářství k nové organizaci průmyslového, obchodního a živnostenského podnikání v protektorátu byl dán vládním nařízením již dne 23. června 1939 č. 168 Sb.[21] Prostřednictvím různých svazů (například Ústředního svazu průmyslu pro Čechy a Moravu, Ústředního svazu obchodu, Ústředního svazu řemesla pro Čechy a Moravu, Česko – moravského trhového svazu ad.), jimiž musely být všechny výrobní, obchodní ad. firmy povinně být, bylo vše, co se v zemi dělo, pod přehlednou protektorátní kontrolou. 

Úřad lidové osvěty, později Ministerstvo lidové osvěty, vedl kolaborant Emanuel Moravec. Jeho úřadu byla svěřena správa společenského a kulturního života v protektorátu, a tak pod jeho cenzurní kontrolou probíhaly jak výstavy výtvarného umění, tak umělecky zaměřený tisk i exponáty obchodníků s uměním, pokud měly charakter výstav, což se mj. týkalo i Svazu čs. díla a Krásné jizby.

V DUP v době německé okupace stejně jako v řadě jiných galerií výstavy nadále probíhaly, nicméně byly schvalované a kontrolované Moravcovým ministerstvem.  V roce 1941 zde například organizoval Svaz českého díla výstavu Bydlení, kterou připravovali, instalovali a připravili k ní katalog architekt Karel Koželka a L. Kubeš, v roce 1942 výstavu Lidový byt, kterou připravili, instalovali a katalog zpracovali Vlasta a Jiří Štursovi, v roce 1943 L. Kubeš připravil a instaloval výstavu Umělecký průmysl, hodnotná výroba řemeslná a průmyslová.

Architekti a výtvarníci přemýšleli i v létech protektorátních a válečných nad budoucností bydlení po skončení války. V duchu doby a povolených národních idejí se v nich uplatňovala tendence pokoušející se sloučit funkcionalistické zásady s poučením z lidové architektury a umění, jak to ostatně bylo v této době běžné ve všech oblastech kulturního života.

To se zásadně týkalo i Krásné jizby, která nadále v DUP fungovala. V prvních letech okupace se jí, byť v omezeném množství, podařilo realizovat několik nových a progresivních návrhů užitkového skla Ludviky Smrčkové. Z iniciativy KJ byla zřízena ještě v roce 1940 vlastní dílna na výrobu soustružených a dlabaných stolních doplňků z domácích dřev, tehdy jedině dostupného materiálu, což souviselo s řízeným přídělovým hospodářstvím.

Kvůli Německem rozpoutané 2. světové válce v roce 1939 bylo zřízeno přísně přídělové hospodářství, které se týkalo také přídělu výrobních materiálů, a to nejen do průmyslu. Nedostatek surovin v době okupace vedl různé výrobce, aby se soustřeďovali do družstev, která tehdy jedině mohla získat bodové účty na textilní a jiný materiál a prodávat jej. Mezi známá patřila především moravská družstva jako Slovač (založeno v roce 1936) nebo Slovácké lidové umění moravské – SLUM (založeno v roce 1939), obě v Uherském Hradišti, které se věnovaly tradiční lidové a řemeslné výrobě.

V době Protektorátu Čechy a Morava, v roce 1942, vzniklo také družstvo Dorka „družstvo pro organizaci domácké práce“, které sídlilo rovněž v DUP[22]. Národní třída byla v době protektorátu přejmenovaná na třídu Viktoria, DUP měl tedy adresu „strasse Viktoria 36“. Dorka se původně věnovala pouze domácí práci, později rozšířila svou působnost o umělecké řemeslo.[23] Zakladatelem Dorky byl levicově orientovaný národohospodář Theodor Pistorius, který po válce významně ovlivňoval vznik a fungování nástupnické organizace po Svazu českého díla – korporaci Ústředí lidové umělecké výroby.

Německá správa měla naprostý přehled nejen o průmyslových podnicích a firmách, ale vypracovala i velmi podrobné seznamy uměleckých řemeslníků, společenstev, živnostníků a družstev za léta 1939-1944[24]. V roce 1940 byl například proveden i velmi podrobný průzkum domáckého průmyslu na Moravě[25].

Původně progresivní sortiment Krásné jizby, v němž především zastánci funkcionalismu z řad Svazu čsl. díla prosazovali produkci ve velkých sériích, která měla demokraticky umožnit snadný přístup většímu počtu lidí ke kvalitnímu a modernímu vybavení domácnosti[26], se během okupace postupně měnil. Začaly v ní přibývat výrobně dostupnější tradiční rukodělné řemeslné výrobky. Předměty patřící do oblasti lidového a uměleckého řemesla se během protektorátu dostaly do mnoha výstavních síní a prodejů. Již hrozba blížící se války a ohrožení národní samostatnosti vyvolaly na konci třicátých let zesílení národních aspektů, což se projevilo také v produkci Krásné jizby. Začaly se objevovat modrotisky, lidové tkaniny a výšivky, dřevěné nádoby a další výrobky tradiční české a moravské lidové a řemeslné výroby. V průběhu nacistické okupace se tím dokumentovala svébytná kultura českého národa. Důvodem bylo ale také to, že pro naprostý nedostatek jakýchkoliv materiálů se domácká výroba vracela ke zpracování domácích materiálů, například orobince, suroviny běžné v českých a moravských rybnících.

Krásná jizba i v této době také pokračovala ve spolupráci se slovenskou Detvou, která fungovala v odtrženém a samostatném Slovenském štátě.

Od roku 1942 docházelo v Krásné jizbě stejně jako v jiných podobných prodejnách a galeriích k omezení prodeje zboží. Po atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha bylo v tomtéž roce vyhlášeno od června do srpna stanné právo a v celém protektorátu byl zastaven výstavní provoz. Počátkem roku 1943 Němci dramaticky zvýšili požadavky na pracovní nasazení obyvatelstva a zásobování se ještě zhoršilo. Od 1. září 1944 by zastaven provoz výstavních síní úplně. Nacistické Německo usilovalo o maximalizaci výkonu hospodářství. Všechno práceschopné obyvatelstvo v Německu a na okupovaných územích mělo být zapojeno do průmyslové výroby.

Protektorátní ministr Emanuel Moravec se postaral o to, aby byli v posledních měsících války totálně nasazování také umělci. Nechal si zpracovat soupis tzv. zvrhlých (tj. moderních) a dalších „špatných“ umělců. Bylo na něm 117 jmen. V tomto období byla v ochromeném hospodářství jakákoliv výtvarná činnost prakticky znemožněna.

V roce 1944 se v Domě uměleckého průmyslu změnily majetkové poměry. 22. února 1944 stojí ve Výpisu z pozemkové knihy katastrálního území Praha Nové Město (číslo knihovní vložky 36, list A,B) záznam: Auf. Grund der Einziehungaverfügung dergeleimen Staatpolizei in Brünn vom 10.11. 1942 Nr.IH-2065/42 wird das Eigentmusreich für das Gressdenttsehe Reich auf 3/48 einverleibt“[27].  Německá říše se stala spolumajitelem DUP.

Pokračování část 2 a část 3:

Odkazy v příloze

Připojené soubory

Naši partneři:

  • Nadace pro rozvoj architektury a stavitelství
  • Slovenské centrum dizajnu
  • Česká Stavební Akademie