03.11. 2025
Rozhovor k Národní ceně za studentský design 2025 – Natalie Střesková
rozhovory
Seznamujeme vás s nominovanými účastníky soutěže Národní cena za studentský design 2025. Natalie Střesková vám v následujícím rozhovoru představí svůj projekt Inluma, kde tma získává nový význam jako prostor pro odpočinek, introspekci a vnitřní klid. Dozvíte, jak autorka propojila filozofický koncept, vybrané materiály a smyslové vnímání, aby vytvořila prostředí, které je nejen funkční, ale též pomáhá uživateli v lepším zážitku z terapie.
Do soutěže ses přihlásila s návrhem interiéru pro terapii tmou Inluma. Můžeš, prosím, čtenářům vysvětlit, co tento název symbolizuje?
Při vymýšlení názvu pro můj projekt jsem vycházela z latinského spojení „in lume“, které se dá přeložit do češtiny jako „ve světle“, což může působit lehce protikladně vzhledem k tomu, že se jedná o způsob terapie, kde se člověk zavře na určitou dobu do úplné tmy. Právě tenhle kontrast jsem chtěla využít a vytvořit tím hlubší myšlenku, jelikož v tomto případě světlo neodkazuje na fyzikální jev, ale spíše na vnitřní osvícení, které může člověk během terapie objevit.
V čem spočívá terapie tmou a jak tě vůbec napadlo navrhnout komplex pro tento typ léčby? Máš s terapií tmou vlastní zkušenosti?
Terapie tmou je způsob smyslové deprivace, kdy se člověk zavře do absolutní tmy. Hlavním cílem této terapie je vypnout veškeré podněty, které přichází skrze náš zrak, kterým přijímáme až 70 % celkových informací. Když tento smysl vypneme, náš mozek se začne soustředí na naše emoce, myšlenky a vzpomínky.
Myslím, že člověk, který se rozhodne tuhle zkušenost podstoupit, by se měl cítit co nejvíc bezpečně a komfortně. A to je právě něco, co mi u většiny prostorů určených pro terapii tmou chybí. Často totiž probíhá v jednoduchých maringotkách nebo přestavěných stavebních buňkách, které na mě osobně působí dost neútulně, a to zvlášť ve chvíli, kdy v tom prostoru vůbec nic nevidím. Právě proto jsem cítila potřebu navrhnout prostředí, které by bylo promyšlené, příjemné a klidné i přesto, že ho člověk fyzicky nevnímá zrakem.
Sama jsem tento typ terapie ještě nevyzkoušela, ale při tvorbě rešerše, kdy jsem se snažila zjistit o terapii co nejvíce, mě to velmi zaujalo a v budoucnu bych určitě chtěla vyzkoušet tento typ smyslové deprivace.
Jak jsi pracovala na konceptu interiéru i exteriéru?
Komplex je rozdělen na meditační zahradu a prostor pro terapii, inspirované tvarem Jin a Jang – symbolizující dvě protikladné, ale doplňující se síly. Stěny se směrem k východu zmenšují a mizí, čímž symbolizují plynulý přechod mezi terapií a „normálním světem“. Jsou obloženy spáleným dřevem metodou shou sugi ban, která dodává specifickou patinu, chrání dřevo a podporuje pocit bezpečí.
Meditační zahrada v Jangu, symbolu světla, slouží k meditaci nebo konzultacím před a po terapii. Před vchodem do části Jinu, symbolizující tmu, je terasa jako přechodový prostor mezi „světlem a tmou“, částečně otevřená a dělená bambusovými lamelami. V hlavní místnosti jsou dvě předsíňky minimalizující průnik světla například při donášení jídla. Interiér je laděn do přírodních tlumených barev a materiálů – lnu, surového kamene a dřeva –, aby podpořil pocit bezpečí a úplnou tmu.
Co zajišťuje pohodlí, ale také bezpečnost uživatele?
Podél celé stěny, která je obložena surovým kamenem, jsou umístěny dřevěné panely imitující křivku. Aby se předešlo zraněním během pobytu, chtěla jsem co nejvíce eliminovat ostré hrany, proto tyto dřevěné panely postupně přecházejí ve stolovou desku a šatní skříň.
I přes to, že se jedná o interiér, kde je zákazník prakticky celý pobyt v absolutní tmě, světlo zde hraje důležitou roli, a to na začátku i na konci terapie. Dřevěné panely nacházející se podél celé stěny, jsou podsvíceny. Světlo, které z nich vychází, se postupně zhasíná a rozsvěcuje. Díky tomu, poté co terapie skončí, nedojde k náhlému oslnění a oči mají dostatek času se přizpůsobit.
Obložením stěn surovým kamenem jsem chtěla evokovat prostředí jeskyně, které má podvědomě vyvolávat pocit bezpečí, klidu a úkrytu.
Pro lepší orientaci v prostoru jsem rozdělila podlahu na dvě části. Od vstupních dveří vede pruh kamenné dlažby, zbytek místnosti pokrývá dřevěná podlaha.
Jak jsi přemýšlela nad volbou materiálů?
Materiály jsem vybírala hlavně tak, aby působily přirozeně a příjemně na dotek. Chtěla jsem pracovat i s texturou, protože v prostoru, kde člověk nevidí, je hmat jedním z hlavních způsobů, jak ho vnímat. Každý povrch tak má trochu jiný charakter, aby se v tom dalo lépe orientovat a zároveň to podporovalo celkový pocit bezpečí a klidu.
Jak dlouho by měl uživatel ve vnitřních prostorech asi pobývat? Jak jsi s ohledem na to řešila například zásobování nebo spojení s venkovním světem pro případ krize?
Lidské mysli trvá zhruba tři dny, než se zklidní. Proto je často doporučená doba terapie na sedm a více dní. Během celého pobytu ve tmě je zajištěna strava, nejčastěji veganské nebo celkově lehké jídlo, které Vám donesou lidé tím pověření minimálně třikrát denně. Tenhle člověk se Vás může zeptat, jestli je vše v pořádku, pokud by ale nastala větší krize, mělo by být v místnosti umístěno i tlačítko, které lze v případě nutnosti zmáčknout a přerušit tím terapii. Popřípadě nějaká jiná forma, která umožní člověku komunikovat s vnějším světem.
Přemýšlela jsi nad tím, kam bys celý areál konkrétně zasadila?
Komplex by měl být umístěn na klidném a odlehlém místě, bez rušivých vlivů, jako je hluk dopravy nebo jiné technické zvuky.
Proto jsem zvolila umístění komplexu do lesního prostředí, jelikož právě les nabízí
podmínky, které jsou ideální pro pobyt ve tmě. Jedná se o prostor klidu a ticha,
kde se člověku lépe podaří zpomalit. Stromy vytvářejí přírodní izolaci od ruchu okolního světa a mohou vzbuzovat pocit bezpečí a propojení s přírodou. Ačkoliv může komplex působit i samostatně, rozhodla jsem se ho zasadit do skály. Na střechu jsem navícumístila mech, díky čemuž stavba nepůsobí nijak rušivě a přirozeně splývá s okolním prostředím.
V čem se podle tebe návrh liší od areálů, ve kterých terapie tmou probíhá v současné době? V čem spočívá přínos pro uživatele?
Chtěla jsem, aby se v mém návrhu objevila hlubší myšlenka, nebo symbolika, která by z už tak velkého duševního zážitku udělala ještě osobnější a celistvější zkušenost. Mým hlavním cílem bylo vytvořit prostor, který nejen izoluje od vnějšího světa, ale zároveň vede k vnitřnímu klidu a sebepoznání. To bylo hlavním důvodem, proč jsem do návrhu přidala i meditační zahradu, ve které může člověk po ukončení terapie zůstat v klidu, vstřebat své myšlenky a postupně se vracet zpět do běžného světa.
Jak jsi zjišťovala, na co musíš brát ve svém návrhu ohledy? Již jsi zmínila rešerši, došlo i ke konzultaci s odborníky a lidmi, kteří terapií prošli?
Na začátku jsem si přečetla několik odborných textů a snažila se pochopit, jak terapie tmou vznikla a jak se v průběhu času vyvíjela. Zajímala mě i její historie a různé přístupy, se kterými se v praxi pracuje. Ale úplně nejvíc mi pomohly rozhovory s lidmi, kteří si terapií skutečně prošli. Chtěla jsem porozumět tomu, co během pobytu vnímají, co v nich zanechalo dojem, co by třeba zpětně změnili nebo co naopak ocenili. Jejich zkušenosti pro mě byly při návrhu úplně nejcennější.
V jakém programu jsi pracovala během vizualizací?
Převážně jsem pracovala v modelovacím programu Rhinoceros 7, vizualizace jsem poté dělala v programu D5 Render.
Jak na tvůj návrh reagovalo okolí – pedagogové, rodina, přátelé, spolužáci? Překvapila tě některá z reakcí?
Většinou pozitivně, za což jsem byla velmi ráda. Ze začátku ale byli i někteří lidé z mého okolí lehce skeptičtí k mému výběru tématu, jelikož interiér pro terapii tmou není úplně běžné zadání, ale nakonec zazněla i pochvala za zpracování a celkový koncept, což mě opravdu potěšilo.
Jak důležitá je pro tebe reakce tvého okolí na tvou tvorbu? Snášíš dobře kritiku?
Určitě je to pro mě důležité. Každý má jiný pohled na věc a jsem ráda, když se někdo podělí o svůj názor. Často mi to pomůže se na věc podívat jinak, nebo mě to inspiruje k tomu, jak něco upravit, zlepšit nebo doplnit.
Neřekla bych, že snáším kritiku úplně bez problémů, ale učím se s tím pracovat. Samozřejmě mě to zamrzí, ještě zvlášť když je to kritika na projekt mně velmi blízký, ale vím, že právě díky kritice se můžu posouvat dál.
Byla práce na tomto projektu časově náročná? Jak dlouho celý proces trval?
Na námi zvoleném tématu jsme mohli pracovat od konce ledna do poloviny května.
Přepadly tě během práce na projektu nějaké pochybnosti? Musela ses potýkat s komplikacemi?
Pochybnosti tam určitě byly, hlavně ve chvílích, kdy jsem si nebyla jistá, jestli se mi daří myšlenku přenést do prostoru tak, jak ji cítím. Občas jsem se zasekla i technicky nebo koncepčně, ale právě tyhle momenty mě nakonec posunuly nejvíc, protože mě donutily přemýšlet jinak a hledat nové cesty.
V čem tě tento projekt obohatil?
Práce na tomhle projektu mi určitě dala dost trpělivosti, hlavně ve chvílích, kdy věci nešly podle plánu, nebo jsem se zasekla. Zároveň jsem si díky tomu začala víc uvědomovat, že design není jen o tom, aby něco dobře vypadalo, ale i o tom, co to vlastně říká a jaký to má přesah.
Studovala jsi na Střední odborné škola obchodu, užitého umění a designu v Plzni. Byla jsi zde spokojená? Jak tě studium na této škole zatím obohatilo?
Studium na Nerudovce mě hrozně bavilo, našla jsem si tam dobrou partu lidí do života. I učitelé zde byli neskutečně milí a nápomocní. Naučili mě mnoho věcí, které můžu využít jak v dalším studiu, tak i v mých návrzích mimo školu. Také můžu říct, že velká část učitelského sboru je doteď pro mě velkou inspirací, co se týče v přístupu k designu a celkově umění, ale i v tom, jak přemýšlet nad věcmi jinak, s otevřenou hlavou a kreativitou.
Chtěla by ses designem živit? Co tě čeká teď? Pokračuješ ve studiu?
Rozhodně ano. Momentálně jsem nastoupila na vysokou školu, kde pokračuji ve studiu designu. Ráda bych v téhle oblasti nasbírala co nejvíc zkušeností, které mi pomůžou se dál rozvíjet, jak po profesní stránce, tak i v osobním přístupu k tvorbě.
Myslela sis odjakživa, že budeš designérkou, nebo jsi v dětství snila o jiné profesi?
Upřímně by mě to vůbec nenapadlo. Na Nerudovku jsem se přihlásila s tím, že mě vždy bavilo něco tvořit a kreslit, ale rozhodně jsem si nemyslela, že mi tenhle obor zaujme natolik a budu se mu chtít věnovat i nadále.
Máš nějaký designérský nebo umělecký vzor? Kdo je pro tebe inspirací?
Samozřejmě mám své oblíbené designéry, kteří mě často inspirují, ale asi největší inspirací pro mě byli moji bývalí spolužáci ze střední. Navzájem jsme se hodně ovlivňovali a posouvali. Myslím, že jsme byli docela silný ročník a naše práce (aspoň v to doufám) byly na vyšší úrovni. Panovala mezi námi taková ta zdravá rivalita, která nás motivovala být lepší a jít v tomhle oboru dál.
Kdo tě nejvíce podporuje ve tvé designérské práci?
Má rodina a přátelé.
Máš nějaký sen v oblasti designu či umění? Čeho bys chtěla dosáhnout?
Nad budoucností v designu se snažím přemýšlet s otevřenou hlavou. Nemám jeden konkrétní cíl, spíš mě zajímá, kam se v tomhle oboru můžu dál posouvat.
Popiš nám, prosím, svůj vztah k designu, co pro tebe design a umění jako takové znamená?
Během mého studia se můj zájem o design mnohonásobně navýšil. Začala jsem si uvědomovat, jak je design důležitým aspektem každodenního života, ať už z estetického, tak i z emocionálního hlediska.
Stále mě dokáže překvapit, jak design dokáže lidi ovlivnit a vyvolat v nich emoce, ať už pozitivní, či naopak. Právě toto mě motivuje k tomu, abych hledala nové přístupy spolu s inovativním řešením a mohla tak posunout design na vyšší úroveň.
K designu chci přistupovat jako k umění, kde výsledný produkt vzniká z myšlenky a konceptu. Chtěla bych, aby můj návrh nejen plnil svou funkci, ale také vzbuzoval zájem a vedl k diskusím mezi lidmi.
Stává se, že tě někdy trápí tvůrčí krize? Máš nějakou strategii, jak ji překonat?
Stává. Zatím jsem ani nepřišla na žádnou strategii, jak takovou tvůrčí krizi překonat. Prostě si musím počkat. V mezičase se vždy snažím dělat rešerši a zjistit o zadaném tématu co nejvíce. Někdy to trvá déle, než bych sama chtěla, ale nápad vždy naštěstí přijde. Až nějakou strategii najdu, dám vám vědět. :)
Na čem právě pracuješ? Jaké jsou tvé plány do budoucnosti?
Momentálně se chci hlavně soustředit na studium a v něm také pokračovat co nejdéle. Co přesně chci dělat po škole ještě nevím, ideálně se pořád věnovat designu, ale zároveň mě zajímají i jiné obory, které bych ráda zkusila. Kdo ví, jak to nakonec všechno dopadne. :)
Jak odpočíváš? Co tě kromě umění či designu baví a nabíjí novou energií?
Poslední dobou mě nejvíce nabijí energií čas strávený s blízkými lidmi.
Zakončíme naše povídání pozitivně. Poděl se se čtenáři o to, co tě v poslední době potěšilo?
Asi nejvíce mě potěšilo přijetí na vysokou školu, o které jsme s kamarádkou snily už od prváku na střední škole. Také nominace na Národní cenu za studentský design a celkově můj růst v oblasti designu, ale i v osobním životě.
Pro odlehčení také můj včerejší zážitek, když na naší fakultě zahrál Ventolin, kterého jsem už dlouho chtěla vidět vystupovat na živo. To pro mě byla taková třešnička na dortu. :)
Děkuji za rozhovor a přeji mnoho úspěchů v tvorbě.
Julie Vojtková
Práci můžete také vidět na: https://www.studentskydesign.cz/cs-cz/detail/1263/
