30.10. 2025

Rozhovory k Národní ceně za studentský design 2025 – Jennifer Koudelková

rozhovory

Seznamujeme vás s nominovanými účastníky soutěže Národní cena za studentský design 2025. Napadlo vás někdy, kam mizí nerealizované nebo odmítnuté nápady? Jennifer Koudelková vám představí svůj koncept Rejected Dreams Studio, který se právě tomuto tématu věnuje. Její práce zhmotňuje nerealizované nápady i tvůrčí pochybnosti do série skleněných odpadkových košů, které překvapují svou estetickou kvalitou i hlubší symbolikou. V rozhovoru se dozvíte, jak vznikal tento originální projekt, proč tvůrkyně zvolila právě sklo a koš jako médium a jaké myšlenky a emoce chtěla svým dílem sdílet s diváky.

Do soutěže ses přihlásila s projektem Rejected Dreams Studio: Odvaha v koši. Můžeš, prosím, čtenářům vysvětlit, co se pod tímto názvem ukrývá?

“ Rejected Dreams Studio ™” je fiktivní studio s vlastní brandovou identitou, které jsem vytvořila jako prostor pro nerealizované nápady a odmítnuté projekty – ať už společností, dobou nebo samotným autorem. Zajímají mě i tvůrčí pochybnosti, chvíle nejistoty a odvaha, která někdy skončí „v koši“. V mém studiu dostávají druhou šanci – je to místo, kde mohou sny znovu ožít.

 

Přibliž, prosím, čtenářům, jak projekt vypadá po formální stránce.

Vizuální identitu Studia odmítnutých snů tvoří šest ručně foukaných skleněných odpadkových košů v odstínech opaktní fialové, modré a růžové. Každý kus má ručně tvarovanou siluetu, která odráží vnitřní napětí, narušenou víru v sebe sama i intenzitu tvůrčího procesu. Od každé barvy vznikla pískovaná matná a lesklá varianta. Povrchové úpravy, piktogramy, recyklační značky, typografie i vložené sáčky dodávají košům podobu známého, každodenního předmětu, ale zároveň je s jemnou dávkou nadsázky posouvají do roviny uměleckého objektu.

 

Popiš nám, prosím, podrobněji, jakou roli hrají tyto recyklační značky a vložené sáčky. Přeci jen fotky čtenářům vše dostatečně nezprostředkují.

K běžnému koši značky patří, a tak jsem vytvořila své vlastní. Při bližším zkoumání se značky ukazují jako nenápadné easter eggy, které miluju – na první pohled běžné, přitom s pořádnou porcí nadsázky. Ať už jde o piktogram s odhozeným srdcem spolu se vzkazem do koše, nebo o obrácenou recyklaci vlastního ega. Sáčky s vůní vanilky, borůvky a kokosu proměňují naše obvyklé očekávání spojené s košem.

 

Je možné projekt vidět i naživo, nebo se o něm něco více dozvědět?

Ano. Rejected Dreams Studio bylo publikováno v časopisu Dolce Vita a v Design Filtru Evy Slunečkové. Projekt byl vystaven na Paris Design Weeku, Czech Design Weeku (kde se spojil s projektem Ice-Cream 2) a nyní je k vidění na Designbloku v sekci Talent Cards. Plánuji i další prezentace, kde se budou moci lidé s mou prací setkat osobně.

 

Vnímáš symboliku v tom, že jsou koše vyrobeny právě ze skla?

Ano, a záměrně je to paradox. Koš bývá praktický a funkční, tady mají objekty opačné vlastnosti. Skleněný koš je křehký a estetický, přičemž absence perforace symbolizuje omezení a zadržování snů. Technicky se dají využít i jako koše na papír – proto mají vlastní sáčky –, ale člověk musí být velmi opatrný. V první řadě fungují jako konceptuální objekty, které povyšují obyčejný předmět na nositele hlubší myšlenky.

 

Co tě vedlo k tématu odmítnutí? Vycházíš z vlastní zkušenosti?

Po mé první klauzurní práci s názvem Unconscious Reflections, která nakonec skončila ve skříni a nebyla vystavena, jsem si pokládala otázku, co se děje s nápady, které nenajdou své využití, i přestože do nich autor vložil kus sebe. A jestli takový osud vede tvůrce k pochybnostem o vlastním myšlení. Téma letošního Designbloku – odvaha – mi umožnilo tuto nejistotu proměnit v koncept, který ukazuje, že i odmítnutí a pochybnosti jsou přirozenou součástí tvůrčí cesty.

 

Pomohl ti projekt s těmito pocity pracovat?

Ano, funguje to do určité míry jako katarze. A nejen pro mě – diváci mohou napsat svůj vzkaz na snový papírek a vhodit ho do koše. Nejde o dokonalou trefu, důležité je gesto. Jde o sdílení toho, co často zůstává skryté, a o přijetí neúspěchu jako přirozené součásti tvorby i života. Přes tvorbu se často vyrovnávám s tím, co se děje v mém životě, a snažím se z toho vytvořit kolektivní zkušenost.

 

Proč sis vybrala právě koš jako hlavní symbol?

Je to předmět, který spojujeme s věcmi, na které nechceme myslet, s myšlenkami, kterých se chceme zbavit. Dala jsem mu luxusní podobu a tím postavila do kontrastu jeho běžnou funkci s estetickým zpracováním. Snažím se tak se zdravou porcí nadsázky ukázat, že i odhozené věci mohou mít svůj význam. Diváka to vybízí k zamyšlení nad tím, co považujeme za hodnotné a co už ne.

 

Jak reagovali na tvůj projekt diváci?

Reakce byly velmi pozitivní. Někoho překvapilo samotné zpracování – líbila se jim představa „fancy odpadkáče“, jiní se v díle našli a představovali si ho u sebe doma. Nejvíce mě potěšilo, když lidé začali psát vlastní vzkazy a vhazovali je do košů. Na Czech Design Weeku se z toho stalo kolektivní gesto – návštěvníci lepili své vzkazy na výstavní stánek, od vážných přiznání a povzbudivých slov až po pozvánky na rande, a instalace tak opravdu ožila.

 

Jak se vyrovnáváš s kritikou?

Kritiku beru jako cennou zpětnou vazbu, která mi pomáhá dívat se na věci z jiné perspektivy. Zatím jsem se setkala spíše s povzbuzením a drobnými radami. Tvořím ale hlavně z vnitřní potřeby a okolní reakce beru spíše jako možnost rozšířit dialog.

 

Co bys poradila tvůrcům, kteří se bojí odmítnutí?

Myslím, že obavu z odmítnutí zná každý tvůrce. Já ji beru spíše jako přirozenou součást procesu než jako stopku. Často se ukáže, že i odmítnutý nápad může být začátkem něčeho nového, co má smysl.

 

Jak dlouho trvala realizace?

Od prvotní myšlenky po hotové objekty to trvalo přibližně tři měsíce. Nejnáročnější byly povrchové úpravy a technické detaily – zejména kombinace bílé barvy s pískovanými prvky. Koše se foukaly v Ajetu v Lindavě a u mě to probíhalo tak trochu podle osvědčeného scénáře: přijdu na huť, řeknou mi, že to nejde, a já je přesvědčuji, že to jde. Nervózní jsme byli všichni, ale nakonec se vše podařilo přesně tak, jak mělo. Proces je nakonec ta nejlepší část, co se týče zkušeností a spontánních nápadů.

 

Přepadly tě během toho i pochybnosti?

Ano, a nebylo jich málo. Projekt se postupně vyvíjel a já jsem do něj vkládala část sebe. Bylo nutné věřit intuici, i když byla cesta technicky i psychicky náročná. Velkou podporu jsem měla od designérů a lidí, s nimiž jsem na něm spolupracovala.

 

Co tě přivedlo k přihlášení do soutěže Národní cena za studentský design?

O soutěži nám řekl vedoucí ateliéru Marcel Mochal. Rejected Dreams Studio pro mě představuje klíčové dílo, proto jsem se rozhodla obeslat soutěž právě s ním.

 

Jaké je tvé směřování v rámci designu?

Vidím sebe sama především jako vypravěče příběhů, který využívá sklo jako médium k jejich zhmotnění v podobě nepravidelných organických tvarů, deformací, charakteristické barevnosti, gradientů a hry světla. Ráda zpochybňuji zažité způsoby vnímání a snažím se ukázat, že věci mohou nést vícevrstvý význam.

 

Jsi absolventkou Akademie ve Světlé nad Sázavou a nyní studuješ na FUD UJEP v Ústí nad Labem. Jak své studium vnímáš?

Ve Světlé jsem vystudovala design interiéru a díky Vlastimilu Šenkýřovi jsem se dostala ke sklu. V Ústí se mi líbí, i když jsem spíše introvertní, a rodinné prostředí školy na mě má i své nároky. Velkou hodnotu pro mě má ale to, že mám prostor tvořit svobodně a s podporou pedagogů.

Založila sis sbírku na Doniu. Co tě k tomu vedlo?

Crowdfunding mi umožnil rozvíjet tvorbu a prezentovat projekty na výstavách. Díky podpoře lidí jsem získala nejen finanční možnosti, ale i velkou emocionální podporu. Vznikla kolem toho komunita, která mě posouvá dál.

Myslela sis vždy, že se staneš designérkou?

Umění mě provází od dětství – od poezie, malby, šití až po sklo. Tvorba je pro mě terapií a prostředkem komunikace s okolním světem.

 

Reaguješ ve své tvorbě na společenská témata?

Spíše se snažím jít pod povrch. Rejected Dreams Studio má i rovinu narážky na konzum, ale především mě zajímá, co se skrývá za tím, co společnost prožívá.

 

Máš vzory, které tě inspirují?

Inspirací jsou pro mě lidé, kteří se nebojí být trochu jiní, trochu „divní“, a svou tvorbou dokážou spojovat ostatní.

 

Kdo tě nejvíce podporuje?

Velkou oporou je mi tým z Kolektiv Ateliers, se kterým spolupracuji – jsou pro mě téměř jako rodina a jejich podpora je pro mě nesmírně cenná. Stejně tak mě motivovala komunita, která mě podpořila během crowdfundingu, zejména lidé z Letné v Praze, a samozřejmě i moji přátelé, kteří mě drží nad vodou. Největší fanynkou je ale moje babička Jari, která se mnou hrdě sdílí každou novinku na Facebooku.

 

Jaké jsou tvé sny v oblasti designu?

Sny mám hodně rozmanité – chtěla bych tvořit bez omezení a časem se prosadit i v zahraničí. Bydlím momentálně na koleji a neustále bojuji s úložným prostorem, takže už nějakou dobu toužím po vlastním ateliéru – místě, kde bych mohla tvořit, malovat a mít psa. Takový prostor, ve kterém by se moje nápady volně rozvíjely a kde bych mohla být sama sebou.

 

Stává se, že tě někdy trápí tvůrčí krize? Máš nějakou strategii, jak ji překonat?

Spíš než klasickou tvůrčí krizi řeším osobní krizi, kterou zpracovávám skrze svou tvorbu. Přetavuji vnitřní napětí a myšlenky do projektů, je to pro mě způsob, jak se vyrovnat sama se sebou a zároveň se nezbláznit.

 

Na čem právě pracuješ?

Právě jsem vydala novou edici váz Ice-Cream 2, které připomínají čerstvě natočenou zmrzlinu. Spojují tradiční sklářské techniky s experimentálním designem a momentálně pracuji na jejich umístění do vybraných zmrzlináren. Současně se věnuji budování osobního brandu, protože designér dnes není jen autor objektů, ale i nositel vlastní identity. Po projektu Rejected Dreams Studio se objevily nabídky, jak z fiktivního studia vytvořit skutečné, což pro mě představuje velkou výzvu do budoucna.

 

Jak odpočíváš?

Na odpočinek moc času nezbývá, ale když už, ráda se někam schovám se šálkem kávy a sušenkami. Sleduji raději chaos ze světa Tima Burtona než ten ve skutečném světě a užívám si tyto malé chvíle klidu a samoty, které mě dobíjejí.

 

Co tě v poslední době potěšilo?

Nejvíce mě těší pozitivní reakce na projekty. Je krásné vidět, že má práce lidi oslovuje, baví je a někdy je vede k zamyšlení.

 

Děkuji za rozhovor, přeji hodně úspěchů v tvorbě a brzy i vlastní ateliér.

Julie Vojtková

 

Práci si můžete prohlédnout také na: https://www.studentskydesign.cz/cs-cz/detail/1376/

 

---