17.11. 2025

Rozhovory k Národní ceně za studentský design 2025 – Rozálie Vlachová

rozhovory

Seznamujeme vás s oceněnými účastníky soutěže Národní cena za studentský design 2025. Rozálie Vlachová je mladá designérka a keramička, jejíž tvorba spojuje citlivý přístup k materiálu s hlubokou inspirací přírodou. Její kolekce porcelánových mís Lichen Bowl vychází z fascinace lišejníky. Napadlo by vás, že v nich autorka vidí symbol propojení a přátelství? V rozhovoru se designérka svěřuje nejen s technickými a kreativními aspekty své práce, ale také s osobními motivacemi a filozofií, která stojí za jejím designem. Dozvíte se, jak se přírodní motivy promítají do podoby misek, proč je pro ni porcelán srdeční záležitostí a jak význam daru a sdílení formuje její umělecký přístup. Kolekce Lichen Bowl si ze soutěže odnáší cenu za Excelentní studentský design 2025 a navíc též cenu ředitele Uměleckoprůmyslového musea v Praze.

Do soutěže ses přihlásila s kolekcí porcelánových mís Lichen Bowl. Můžeš, prosím, čtenářům vysvětlit, co se pod tímto názvem ukrývá? 

Lichen bowl je kolekce porcelánových mís inspirovaných lišejníky – organismy, které vznikají spojením houby a řasy. Dokáží přežít i v těch nejnáročnějších podmínkách, jsou fascinující svou dlouhověkostí, odolností a zároveň citlivostí ke změnám v okolním prostředí. Pro mě představují obraz přátelství a vzájemného propojení. Mísa je navíc sama o sobě symbolem sdílení – stává se prostředníkem, skrze kterého můžeme darovat, sdílet společný čas u jednoho stolu. V mé kolekci se tedy propojuje téma přátelství, daru a sdílení, které se odráží jak v samotné formě, tak v inspiraci přírodními strukturami lišejníků.

 

Představ, prosím, blíže svou kolekci. Z kolika kusů se skládá, jaké materiály a technologie byly použity a proč? 

Kolekce se zatím skládá zhruba z deseti kusů ručně modelovaných porcelánových mís. Každý kus má svou vlastní neopakovatelnou živou strukturu. Při tvorbě jsem pracovala s přirozeným působením gravitace na hmotu, s tvarovou pamětí porcelánu a testovala jsem rozdíly v tomto chování u různých typů barevné hmoty. Porcelán byl pro mě jasnou volbou – pro jeho eleganci, průsvitnost a schopnost dodat objektům lehkost. Abych tento dojem ještě umocnila, jsou mísy neseny subtilními nožkami s minimální styčnou plochou s podkladem. Působí díky tomu, jako by byly v neustálém pohybu. 

 

Svou inspiraci jsi už trochu objasnila, přesto se k ní ještě vraťme. Kdy jsi o lišejníky a houby začala mít zájem? Co pro tebe symbolizují? 

Lišejníky mě fascinují už od střední školy. Jsou to nesmírně zajímavé a všestranné organismy, které na naší planetě nenápadně přežívají už statisíce let. Pamatuji si jedno léto strávené v Lužických horách, kdy jsem si půjčila snad všechny dostupné knihy o lišejnících a celé prázdniny jsem je pozorovala a tvořila si vlastní herbář. Vnímám je jako symbol přátelství – dva rozdílné organismy, které by samy přežívaly obtížně, ale společně vytvářejí odolné spojenectví. Stejně tak je pro mě přátelství a vztahy o vzájemném doplňování a podpoře.

 

Lišejníky jsou nenápadné, ale přitom nesmírně důležité pro ekosystémy, chtěla jsi tímto motivem upozornit i na ekologický rozměr? 

Metaforická rovina s přátelstvím a vzájemnou symbiózou je v tomto projektu tou hlavní vodící linkou. Na první pohled možná nejasná, ale právě proto lákavá spojitost. Přála bych si, aby si lidé řekli nejdřív: „Proč?“ Aby se zamysleli. Abych v nich skrze tuto metaforu vzbudila o lišejníky jako takové zájem. Chuť pochopit více jejich fungování a obsáhlý ekologický rozměr i léčivé účinky. 

 

Jak jsi technicky pracovala s převodem inspirace z přírody do konkrétní podoby mísy? 

Práce byla hodně intuitivní. Mísy mají mačkané, zvlněné nebo i vykrajované hrany, které se během výpalu v peci různě ohýbaly a proměňovaly. Žádný kus proto nevypadá úplně stejně jako ve fázi modelování. Tento proces nepředvídatelných proměn a práce hmoty samotné, kterému se většinou snažíme při práci s porcelánem zabránit, tu konečně dostává prostor a pomáhá přirozenému formování a růstu mís. 

 

Je pro tebe příroda silným zdrojem inspirace? Strávila jsi při práci na tomto projektu hodně času v lese? Co dalšího je pro tebe zdrojem inspirace, kde hledáš nápady pro svou tvorbu? 

Příroda je pro mě velkým zdrojem inspirace. Ráda cestuji, na svých cestách hodně fotím a snažím se všímat si detailů a drobností. Fascinují mě přírodní struktury a vynalézavost některých rostlin či živočichů. Právě ty jsou pro mě mnohdy těmi nejsilnějšími objevy, které se propisují do mé práce. Občas mám ale potřebu reagovat skrze svou tvorbu na témata nebo otázky, které zrovna sama řeším a vnímám jejich naléhavost. Ať už se jedná o téma hodnoty řemeslné práce v dnešní době (projekt Pocta neviditelným tvůrcům) nebo o otázky environmentálního typu, kterým jsem se věnovala na letošním sochařském festivalu Line of Art ve Švýcarsku. 

 

Jak ses dostala k myšlence kontinuity daru, vyšla jsi z nějakého konkrétního osobního prožitku, nebo se jedná o dlouhodobý zájem o téma sdílení? Proč jsi zvolila právě mísu jako objekt, který má nést ideu daru a společného času? 

Chtěla jsem pracovat s vlastní zkušeností toho, že dárky často raději dávám, než dostávám. Mým záměrem bylo tento motiv radosti z obdarování proměnit v nějaký stále se opakující cyklus. V objekt, který tento prožitek bude sám nabízet. Mísa je v tomto smyslu ideálním formátem – stává se prostředníkem pro sdílení společného času u jednoho stolu. Skrze ni můžete své nejbližší potěšit a obdarovat znovu a znovu. 

 

Myslíš, že se v dnešní době, kdy je dar často spíš spotřební záležitostí, daří ještě předávat dary s podobnou hloubkou a symbolikou? Jaký máte vztah k darům například ve tvé rodině či okruhu přátel. 

Ano, myslím, že i dnes lze předávat dary s hlubším významem. Přestože žijeme v konzumní společnosti, kde mnoho věcí rychle ztrácí svou přidanou hodnotu, pro mě – a věřím, že i pro řadu dalších – radost a prožitek z daru nespočívají v jeho ceně či velikosti, ale v jeho kvalitě, osobním rozměru a citlivosti, kterou do něj dárce vloží. Sama se pohybuji mezi kreativními lidmi, kteří o dárcích přemýšlejí nejen materiálně, ale také symbolicky. Tyto hodnoty a význam daru se proto snažím promítat i do kolekce Lichen.

 

Pro koho jsou objekty primárně určeny, vnímáš je spíš jako funkční nádobí, nebo jako umělecký objekt, který potřebuje interakci? 

Pro mě kolekce Lichen představuje kombinaci obojího. Krása designu spočívá v tom, že může pozvednout věci každodenní potřeby na vyšší úroveň. Mísy jsou funkční, ale zároveň vyžadují interakci – teprve když je naplníme a sdílíme, získávají svůj plný význam. Myslím proto, že Lichen je pro všechny, kteří vnímají tuto přidanou hodnotu designových produktů a rádi se obklopují věcmi s myšlenkou a příběhem. 

 

Byla práce na tomto projektu časově náročná? Jak dlouho celý proces trval? 

V dílně čas ubíhá zpravidla dvojnásobně rychle a ruční modelování porcelánu je pomalý proces. Takže ano, musím říct, že práce byla velmi časově náročná a vyžadovala velké množství trpělivosti a konzistence. Porcelán se totiž chová odlišně než kamenina – má silnou tvarovou paměť, deformuje se při výpalu a práce s ním vyžaduje velkou opatrnost, takže každý krok byl napínavý. A to ani nemluvím o subtilních nožkách s minimální styčnou plochou s podkladem, na kterých se každá z misek elegantně nese. To byl opravdu oříšek, zprvu jsem sama nechtěla věřit, že to bude fungovat… 

 

Přepadly tě během práce na projektu nějaké pochybnosti? Musela ses potýkat s komplikacemi? 

Pochybnosti o konceptu jsem neměla – od začátku jsem věřila, že to je správná cesta. Technické komplikace ale přišly. Zejména deformace a „ožívání“ porcelánu během výpalu, mě zlobily hodně. Někdy jsem totiž po otevření pece nacházela popraskané nebo rozteklé kusy, což bylo po tolika hodinách práce na každé misce hodně frustrující. Snažila jsem se ke komplikacím ale přistupovat jako k výzvě, která mi umožňuje lépe porozumět materiálu a jeho potenciálu. A myslím, že se to nakonec vyplatilo!

 

Co ti práce na tomto projektu přinesla? Naučila ses něco nového? 

Každý projekt mě posouvá dál a Lichen nebyl výjimkou. Naučila jsem se přistupovat k materiálu s větší pokorou a hledat cesty, jak zdůraznit jeho přirozený potenciál. Zároveň to pro mě byla i lekce vlastní vůle a trpělivosti – připomínka, že tvorba potřebuje čas, citlivost a vytrvalost.

 

Byla kolekce představena veřejnosti? Mohou si zájemci nějakou z mís pořídit? 

Kolekce byla poprvé vystavena v rámci klauzur na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně a následně na prodejní výstavě In the Blue, kde byla kolekce vystavena společně s obrazy Františka Matouška v galerii Go Green Art v Zurichu. Tam si pár kusů našlo svůj nový domov. Zájemci mají určitě možnost si některou z mís pořídit i nyní, stačí mě kontaktovat přes Instagram nebo webové stránky. Jejich počet je ale omezený. Každý kus je ručně modelovaný originál.

 

Ráda pracuješ s porcelánem, experimentovala jsi i s propojením média skla a porcelánu, vyzkoušela mnohé další techniky. V čem je pro tebe porcelán srdeční záležitostí? 

Vnímám, že porcelán a jeho výroba má v naší zemi hluboké kořeny, je ikonickým materiálem českého designu. Baví mě kulturní a historický přesah tohoto média a oslovuje mě silná vazba na řemeslo, které bychom si měli hýčkat a chránit, abychom o něj jednou nenávratně nepřišli. Oproti sklu vnímám práci s porcelánem jako intimnější a klidnější proces – jsem ve stálém kontaktu s hmotou, tvaruji ji vlastníma rukama, můžu si dopřát tolik času, kolik potřebuji, a celý postup si řídit sama. Sklo je naopak dynamické, rychlé a časově vypjaté. Často stojíte spíše v roli designéra, který sleduje práci sklářů. U porcelánu mám pocit, že je to dialog jen mezi mnou a materiálem.

 

Jak důležitá je pro tebe reakce tvého okolí na tvou tvorbu? Snášíš dobře kritiku? 

Pochopitelně mám vždy radost, když se má tvorba někomu líbí a vidím, že dokáže v lidech rezonovat. Vážím si ale i věcné kritiky a jiných úhlů pohledu, učím se tak dívat na svou práci s odstupem, který člověk při tvorbě přirozeně ztrácí. Kritiku proto nevnímám jako útok, ale jako cennou možnost posunout se dál. 

 

Co tě přivedlo k tomu se přihlásit do soutěže Národní cena za studentský design? 

Na začátku letošního roku jsem si dala za cíl uspořádat své portfolio a dát svým projektům šanci být vidět. Je skvělé, že dnes máme jako studenti uměleckých oborů tak širokou nabídku soutěží a Open Callů, do kterých se můžeme zapojit. Národní cenu za studentský design vnímám jako prestižní soutěž, která představuje kvalitní tvorbu mladých umělců, a proto jsem se rozhodla zkusit své štěstí právě zde. 

 

Představ nám své směřování v rámci designérské práce. Na který svůj výtvor jsi například nejvíce hrdá? 

Tvořím produkty, které vyplývají z motivů, zkušeností nebo témat, která mi nedají spát, a na která vnímám potřebu skrze svá díla reagovat. Největší odměnou pro mě je, když moje práce dokáže u druhých vyvolat skutečné emoce. Proto jsem hrdá na projekt Pocta neviditelným tvůrcům oceněný v letošní soutěži ATELIER od ČT ART. Socha vznikala na základě zkušenosti v porcelánové fabrice Rudolf Kämpf a odráží nejen mé vlastní prožitky, ale i úctu k lidem, kteří stojí za výrobou, a přesto zůstávají často skryti. Součástí projektu je i fotokniha, která dokumentuje celý proces výroby skrze konkrétní příběhy a tváře těchto lidí.

 

Tak si to trochu shrneme. Tvá práce se již dostala i do zahraničí například v rámci Taoxichuan Art Fair v Číně nebo již zmíněného festivalu sochařského umění The Line of Art ve Švýcarsku. V roce 2025 byla oceněna tvá socha z porcelánového odpadu v projektu Pocta neviditelným tvůrcům. Kterého úspěchu si nejvíce ty osobně ceníš? 

Vystavování v zahraničí pro mě bylo cennou zkušeností, za kterou jsem vděčná. Nejvíce si ale vážím právě projektu Pocta neviditelným tvůrcům a jeho ocenění v soutěži ATELIER. Tento projekt reflektuje otázky konzumní společnosti a hodnotu řemeslné práce v kontextu velkovýroby porcelánu. Vnímám proto jako velký úspěch, že se mu dostalo mediální pozornosti a že se o jeho myšlenkách může mluvit dál, což je přesně ten důvod, proč jsem projekt tvořila. Silným momentem pro mě byla i samotná reakce lidí z fabriky. Bez jejich práce by socha ani následná fotokniha Cesta porcelánového produktu nemohly vzniknout. 

Vybranou kolekci jsi vytvořila v rámci svého studia na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Proč sis ke studiu vybrala právě ji? Byla jsi zde spokojená? Jak tě studium na této škole obohatilo? 

Narodila jsem se v Praze, kde jsem měla všechno doslova za rohem – školu, rodinu i zázemí. Cítila jsem ale potřebu změny, chtěla jsem odejít do nového prostředí a zažít něco, co je možná trochu blíže realitě než pražská bublina, ve které jsem žila. Sever Čech mě přitahoval svou drsností, syrovou atmosférou a krásnou krajinou. Studia v Ústí proto rozhodně nelituji. Je to autentické prostředí, takové umělecké a kreativní podhoubí, které mi vážně přirostlo k srdci. A především jsem zde poznala spoustou skvělých lidí, zapálených pro svou práci. 

 

Co tě čeká teď? Pokračuješ ve studiu? 

Momentálně se připravuji na svůj druhý Erasmus, tentokrát na rakouskou University of Arts Linz, kde budu na stáži v ateliéru Ceramic Sculpture. Ve studiu tedy určitě pokračuji – vnímám to jako nesmírně praktické, zejména v našem oboru, kde pracujeme s nákladnými technologiemi a stroji. Škola nám poskytuje bezpečné prostředí pro experimenty, rozvoj i svobodu v tom, co chceme objevovat. To zázemí je pro mě opravdu cenné. 

 

Myslela sis odjakživa, že budeš designérkou, nebo jsi v dětství snila o jiné profesi? 

V dětství jsem chtěla být ředitelkou základní nebo střední školy. Studovat umění nebo design jsem si tehdy netroufala představit – připadalo mi to příliš abstraktní. Vzdělávání a práce s mladými lidmi mě ale přitahují dodnes, a proto jsem se hned po maturitě kromě Designu keramiky rozhodla studovat také Školský management na Univerzitě Karlově. Momentálně dokončuji právě obor na UK a čeká mě tedy poslední velice náročný rok „paralelního“ studia. I přes všechny komplikace s tím spojené jsem ale ráda, že jsem díky studiu na UK získala vhled i do jiných zajímavých oblastí, jako je psychologie nebo sociologie. Obě studia se mi navíc daří i propojovat, letos například účastí ve vzdělávacím projektu Umělci po škole. 

 

Jak ses k umění a designu dostala? 

Cesta k umění pro mě byla přirozená – můj dědeček František Vlach byl litograf a celý život se uměním živil. I rodiče se pohybují v kreativní sféře, táta má vlastní grafické studio a maminka je architektka. Vyrůstala jsem tedy v kreativním prostředí, které mi dodalo odvahu věřit, že umění může být i moje vlastní cesta.

 

Necháváš se ve tvorbě ovlivnit současným děním? Reaguješ na společenská témata? 

Neděje se to asi nijak cíleně, ale myslím, že se to do tvorby často otiskuje přirozeně. Soustředím se především na témata, která silně rezonují se mnou. Na myšlenky, které sama prožívám a zároveň mi připadají smysluplné a obohacující ke sdílení se širším publikem. 

 

Máš nějaký designérský nebo umělecký vzor? Kdo je pro tebe inspirací? 

Umělecký vzor asi vyloženě nemám. Ráda se ale inspiruji lidmi, kteří mi jsou blízcí svými hodnotami. A nemusí to být zrovna umělci nebo designéři. Mám ve svém okolí spoustu lidí, ať už v rodině nebo mezi přáteli, se kterými je radost sdílet myšlenky a nápady. Pokud mám ale zmínit jméno z oblasti designu, velmi blízký je mi přístup šperkařky a designérky Janji Prokič, která dokáže citlivě spojit tvorbu s hlubokou symbolikou. 

 

Kdo tě nejvíce podporuje ve tvé designérské práci? 

Největší podporu mám v rodině. Od dětství mě rodiče podporovali ve všem, co mě nadchlo – ať už to byl sport, hra na klavír, nebo keramika. Nespočívalo to jen v chvále, ale i v upřímné a konstruktivní kritice, která mě posouvala dál. Nesmírně si toho vážím, protože si uvědomuji, že bez nich bych ani zdaleka nebyla tam, kde mohu stát dnes. 

 

Máš nějaký sen v oblasti designu či umění? Čeho bys chtěla dosáhnout? 

Mám pocit, že hodně z nás studentů uměleckých oborů má poměrně nejasné profesní vyhlídky a velkou konkurenci. Já bych si proto přála, aby mě mohla živit právě moje práce, která mě tolik baví a naplňuje. Zároveň dobře vím, co nechci. Nechci produkovat v dnešní už tak přesycené konzumní společnosti další zbytečnosti, ale věci se skutečnou hodnotou a myšlenkou. Chtěla bych, aby mé objekty uměly vyvolat emoci, potěšit nebo obohatit prostředí, ve kterém se nacházejí. To je pro mě cíl i motivace. 

 

Co pro tebe design a umění jako takové znamená? 

V designu vnímám především vztah mezi autorem a uživatelem. Není to jen o funkci, ale o přidané hodnotě – o možnosti obohatit život něčím, co má přesah a vyvolává hlubší prožitek. Umění i design pro mě představují formu komunikace, způsob, jak předávat myšlenky a sdílet je s druhými. 

 

 

 

Pokračování rozhovoru najdete v příloze.  

 

 

---