17.11. 2025
Rozhovory k Národní ceně za studentský design 2025 – Rozálie Vlachová 2
rozhovory
Seznamujeme vás s oceněnými účastníky soutěže Národní cena za studentský design 2025. Již podruhé se setkáváme s Rozálií Vlachovou, která vám v tomto rozhovoru odhalí, jak se z experimentu se sklem a porcelánem zrodila váza Naruby. Celý její projekt ukazuje, že hra s materiály a tradičními postupy může vést k nečekaným výsledkům, které v sobě skrývají rozměr technický, vizuální i konceptuální. Váza si ze soutěže odnáší cenu za Excelentní studentský design 2025.
Do soutěže ses přihlásila s vázou Naruby. Můžeš, prosím, čtenářům vysvětlit, co se pod tímto názvem ukrývá?
Váza, kterou jsem se rozhodla přihlásit do soutěže, je součástí projektu Material Dialogue, který se zabývá propojením dvou na první pohled odlišných, ale přesto velmi blízkých materiálů – skla a porcelánu. Konkrétně u této vázy jsem experimentovala s principem glazování, které je tradičně spojeno s keramikou. Je to vlastně taková hra s reinterpretací tradičních výrobních postupů a převracením materiálových rolí – proto i název Naruby.
Představ, prosím, tento projekt. Jaké místo v něm váza Naruby zastává?
Váza Naruby je výsledkem řady experimentálních objektů vzniklých v průběhu několikaměsíční práce právě na projektu Material Dialogue. Ten tvoří záznam postupného hledání a experimentování s porcelánem a sklem. Od prvních pokusů až po vázu pracující s principem opačného glazování, kterou jsem vybrala do soutěže. Je prvním objektem, který spojuje oba materiály dohromady v jednom funkčním celku.
Jak ses od porcelánu a keramiky dostala ke sklu? Kde jsi svůj projekt mohla realizovat?
Porcelán je pro mě dlouhodobě přirozeným médiem, pracuji s ním od začátku své tvorby, no a naopak se sklem jsem předtím neměla příležitost pracovat, i když mě to dlouho zajímalo. Lákala mě právě už ta myšlenka materiálového přesahu a hledání cesty, jak tato dvě média vzájemně propojit. Letos pro to byla konečně ideální příležitost během mého Erasmu v ateliéru Glass-Keramik Design v německé Burg Giebichenstein University of Art and Design Halle, kde projekt Material Dialogue vzniknul.
Jakou roli v tomto dialogu zastává sklo a jakou porcelán?
Zprvu jsem do projektu šla spíš silou a snažila se potlačit přirozenost obou materiálů. Neustále jsem ale narážela na problémy, porcelán i sklo praskalo a odmítalo spolupracovat. Tak jsem se rozhodla změnit strategii a zaměřit se na to, kde v procesu výroby keramiky spolu oba materiály přirozeně fungují – glazování. Říkala jsem si: „Pokud keramika zvládne přijmout tenkou sklovitou vrstvu na svém povrchu, proč by to nešlo obráceně?“ A tak vznikl můj nápad opačného glazování. Sklo se tak stává nosným prvkem a porcelán naopak dekorativní vrstvou. Obrací se tedy jejich materiálové role.
Zní to, jakože ti spojení skla a porcelánu dalo dost zabrat. Byly zde i momenty, kdy přišla skutečná krize a pochybnosti o tomto experimentu?
Už na začátku semestru jsem si musela připustit, že můj záměr může být v podstatě nerealizovatelný. Byla tu možnost, že na konci celé několikaměsíční cesty budu v rámci klauzur vystavovat „jen hromadu střepů“. Díky tomu, že byl ale celý semestr koncipovaný jako experimentální, měla jsem ideální prostor svou vizi vyzkoušet. Postupně jsem hledala různé cesty, jak dostat sklo a porcelán do vzájemného kontaktu v horkém stavu. Narážela jsem hlavně na problém smršťování skla při chlazení nebo na teplotní šoky keramiky. Těch krizí bylo opravdu hodně. Musím říct, že šlo právě o můj nejnáročnější projekt jak po technické, tak i psychické stránce. Ale o to větší byla radost, když se mi nakonec podařilo dojít k výsledku, na který můžu být pyšná.
V čem pro tebe spočívá největší kouzlo „obráceného glazování“ – je to spíše v technickém experimentu, nebo symbolickém významu?
Musím říct, že pro mě jsou obě roviny – technická i symbolická – v projektu úzce propojené. Největší kouzlo pro mě spočívá právě v tom, jak do sebe všechno perfektně zapadlo. Po technické stránce je to vlastně hodně obdivuhodné, je to jediná technika, pomocí které se mi podařilo vytvořit úspěšný výsledek. Samotný princip ale vzešel právě z té konceptuální symbolické roviny, takže jsou prostě neodlučitelně propojené.
Jak reagovali skláři a keramici, když jsi jim ukazovala tento netypický postup – brali to spíš jako hru, nebo jako narušení tradice? Setkala ses s nějakými zajímavými reakcemi od svého okolí?
Většina sklářů, se kterými jsem měla možnost projekt diskutovat, byla pevně přesvědčena, že cesta vzájemného propojení skla a porcelánu – alespoň přímo, bez lepení v postprodukci – jednoduše není možná kvůli odlišnému fyzikálnímu chování materiálů. No a ti, kteří projekt viděli hotový, byli nadšení. Nejvíce mě potěšila reakce Patrika Torstna, u kterého jsem projekt realizovala. Ten byl z výsledku tak překvapený, že mě poprosil, jestli bych mu nějaký ten porcelán nenechala stranou, že by sám chtěl ve volné chvíli udělat další testy.
Projekt Material Dialogue zdůrazňuje propojení řemesla s konceptuálním přístupem – kde se podle tebe nachází hranice mezi oběma póly? Jak se po téhle hranici v rámci designu pohybovat?
Já zastávám názor, že by designéři měli začínat právě u řemesla – u toho, díky čemu mohou naše nápady vůbec přejít do reality. Připadá mi přirozené rozumět výrobním procesům a technologiím materiálů,se kterými pracuji, protože jen tak je podle mě možné efektivně experimentovat a hledat nové souvislosti. Pohybovat se po této hranici pro mě proto znamená respektovat fyzikální a technologická omezení materiálů a zároveň je umět kreativně využívat. Právě tato rovnováha je podle mě pro současný design klíčová…
Vidíš v tomto materiálovém spojení potenciál i pro další tvorbu? Plánuješ ho dále využívat, nebo se tento pokus již vyčerpal?
Určitě plánuji jít v této experimentální cestě dál. Výsledek v podobě vázy Naruby pro mě byl neskutečnou odměnou po několika měsících hledání a já cítím, že to byla zatím jen taková ochutnávka toho, co princip opačného glazování ve skle ještě nabízí. Ráda bych proto na základě těchto experimentů vytvořila ucelenou kolekci váz, kterou budu moci představit veřejnosti.
Byla práce na tomto projektu časově náročná? Jak dlouho celý proces trval?
Samotná práce se sklem na huti byla hodně rychlá a velmi intenzivní. Každá minuta se tu počítá! A proto muselo být všechno perfektně připravené a promyšlené předem. Ostatní části jako research, konzultace, příprava forem ale i následné brusičské práce proto zabraly nesrovnatelně více času. Pro mě to tak oproti tvorbě z keramiky byla úplně nová dynamika práce na projektu.
Co ti práce na tomto projektu přinesla? Naučila ses něco nového?
Byl to pro mě velmi náročný semestr – první zkušenost s Erasmem, nové prostředí, cizí jazyk a zároveň úplně první práce se sklem. Cítila jsem velký tlak. Ani ne tak z okolí jako sama od sebe. Měla jsem pocit, že tuto zahraniční příležitost a všechny benefity s tím spojené musím využít naplno. To mě ale přinutilo naučit se trochu zvolnit, nedávat si nepřiměřená ultimáta a respektovat svou vlastní psychickou pohodu – což pro mě byly opravdu důležité kroky kupředu.
Byla kolekce představena veřejnosti? Mohou si zájemci nějakou z váz pořídit?
Projekt Material Dialogue, jehož součástí je váza Naruby, byl k vidění letos v červenci na BURG Jahresausstellung v Německu. Naruby je zatím ale jedna z prvních pár funkčních produktů, které z experimentální cesty vzešly. Proto teď pracuji na rozšíření kolekce s tématikou porcelánové glazury o další prodejní kousky. Proces tvorby a nové přírůstky najdete na mém Instagramu nebo webových stránkách, kde se na mě také v případě zájmu můžete obrátit.
Proč ses rozhodla zrovna tento projekt přihlásit do soutěže?
Naruby je mojí úplnou novinkou, chtěla jsem ji nějakým způsobem představit veřejnosti i porotě umělců a designérů, kteří mají k práci se sklem a porcelánem blízko. Věřím, že by mohli ocenit nejen technologickou stránku projektu, ale i experimentální přístup a hru se zažitými pracovními postupy v řemeslné výrobě.
Jaké emoce by podle tebe měla tato váza vyvolat? Jak působí na tebe?
Vím, že Naruby může pro většinu lidí zůstat především elegantním a vizuálně přitažlivým objektem, protože není úplně jednoduché vyčíst, co se na jeho povrchu odehrává. Pro mě je to ale takový malý, trochu skrytý zázrak. Přála bych si, aby příběh porcelánových map zmražených ve skle a napětí mezi oběma materiály dokázal rezonovat i s ostatními – aby lidé při prvním kontaktu s vázou pocítili tu jemnou rovnováhu mezi křehkostí a stabilitou a možná i malou dávku překvapení.
Děkuji za rozhovor a budu držet projektu palce.
Julie Vojtková
Více se o autorce můžete dozvědět na jejím webu: www.rozalievlachova.cz
Podívat se můžete také na její Instagram: rozalie.vlachova
