Design Cabinet CZ

12.05. 2010

Barevný „absťák“ Evy Jandíkové

Soutěž – Design na tapetě

Akademické malířky a designérky Evy Jandíkové se ptá kulturní antropolog Daniel Zeman

Je těžké pro tuto na pohled křehkou dámu vymyslet titulek, který by neobsahoval slovo barevný. Osobnost akademické malířky a textilní návrhářky Evy Jandíkové je spojena se dvěma pojmy: Kanafas je její vášní, ÚLUV (Ústředí lidové a umělecké výroby) ztraceným domovem. První je struktura inspirovaná přírodou, druhé vzpomínka na ideální stav v neideální době. V dalším kole soutěže Design na tapetě máte možnost vyhrát jednu sadu úžasného kanafasového ložního prádla. Pokud dostanete barevný „absťák", nezoufejte. Barevnou hladinku si můžete doplnit na výstavě v zámku v Rychnově nad Kněžnou, od 25. 6. 2010 začíná Kanafasení. Zde se krom textilií můžeme těšit i na oděvy a oděvní doplňky od spolupracujících výtvarnic Radky Balejové, Jiřiny Pivoňkové, Mirky Vokounové a Jany Kubínové. O Evě Jandíkové a jejím designu jsme již na našem webu psali (http://www.designcabinet.cz/barevne-vabeni-evy-jandikove).

Kanafas je bavlnářská tkanina tkaná ze středně hrubých přízí v plátnové vazbě. Původní kanafasy byly charakteristické svým podélným pruhováním. Byly převážně vyráběny v kombinaci barev modrá a bílá nebo růžová a bílá. Současný kanafas se vyrábí v nejrůznějších barvách, většinou v kostkách menších i větších. Bývá zdoben vazebními efekty. Používá se na ložní prádlo, šaty i k dekoraci.( www.skolatextilu.cz)

Dnes už ani mnoho lidí neví, co to kanafas je.
Pokud budeme definovat kanafas z pohledu užití, tak jeho největší uplatnění bylo a bude ložní povlečení. Konstrukce kanafasu z technologického hlediska je velmi široká. Nikde jsem nenašla omezení gramáže, dostav, barev, ba dokonce ani vazeb. Jediné, co je jisté, je, že je to tkanina z předem obarvených přízí a tká se na listových stavech. Materiálové složení kanafasu se měnilo postupně, jak šel vývoj pěstitelský a technická revoluce - tedy z konopí na len, ze lnu na bavlnu a tak už asi zůstane. Bavlna totiž nejlépe vstřebává vlhkost, což je u ložního povlečení důležité.

Kanafas je spojen s lidovou tradicí. Jak jste si nastavila mantinely pro jeho navrhování?

Přiznám se, že asi vím, co myslíte první větou, ale musím vám tento předpoklad vyvrátit.
Kanafas se tkal ručně po domácku od 18. do první poloviny 19. století, protože to byla, ve srovnání s výrobou ostatních, tkanina konstrukčně relativně jednoduchá.
Ale já jsem začínala (1980 pozn. redakce) vzorovat pro tkalcovnu o 20 stavech, které byly na elektrický pohon a člunky běhaly s útkem 80x za minutu. Příze do osnovy i útku byla skaná mechanicky, pravidelně a mnohem jemněji, než ta, kterou používali lidoví tkalci. Tím pádem se ani „kopie" nějakého starého krásného vzoru z archívu ÚLUV nedala udělat! Napadá mne srovnání z jiného oboru - lidový kanafas je jako „domácí sekaná" a textilie, pro kterou navrhovala já, je „paštika". Přesto se v Ústředí lidové umělecké výroby této tkanině říkalo kanafas. Takže jediná tradice, která se udržuje až do dneška, je tento název.

Jak jste se tedy ke ztvárnění postavila?

Musela jsem využít technologii tkaní na daných stavech tak, aby vznikaly vzory nové, které by oživily a vyplnily mezeru na trhu s šedivým socialistickým textilem.
Na vysvětlenou k tzv. klasické kostičce, čili Vichy kostičce - tento vzor byl převzat z Francie. Poptávka byla uspokojována tak, že obchodníci Krásné jizby (prodejny ÚLUV) objednávali tuto kostku v kombinacích všech základních barev s bílou jen tak - bez návrhu, bez vzorku. Byl to šlágr, který kupovali lidé, kteří měli chalupy, chaty apod.
K těmto klasickým kostkám jsem navrhla pár sestřiček, které měly za úkol tvořit tzv. kompozé - dvojici, která by k sobě ladila, doplňovala se ap. Ale kupodivu se to neujalo. Mnohem úspěšnější byly moje vzory, které na tuto „tradici" vůbec nenavazovaly. Snažila jsem se dělat design do současného moderního bytu. Byly to velkoplošné kostky v barevnostech méně kontrastních, než ty „klasické". Bílou barvu jsem používala málo. Vznikly tak kostky a pruhy modrozelené, fialovozelené, modrofialové apod.
O výraznější barevnost, kterou bych si přála, se postarala nouze v přízích. Měla jsem totiž k dispozici jen 12 barev včetně černé a bílé. Nejzajímavější možností bylo navrhovat asymetrické vzory na celou šíři tkaniny. Tento efekt byl přijat u zákazníků překvapivě nejvíce u ubrusů. Souběžně jsem spolupracovala s oděváři na módních kolekcích, které držely krok se světovými trendy. Oni byli pohonným motorem, který mne nutil nejen vymýšlet nové vzory, ale i zamýšlet se nad technologií tkaní, jak by se dala ještě jinak a zajímavěji využít.

V jakých ohledech se změnila výroba od 80. let? Jak lze porovnat současnou a tehdejší situaci?

Nyní objednávám textilie z ještě jemnějších přízí. Je to důsledek všeobecného trendu, kdy dochází k materiálovému „vylehčení", látky jsou měkčí, splývavější, snadněji se žehlí. Pro zadání do výroby je dnes nutné objednat určitý objem metráže (např. 2000 m) a pokud si objednávám jen pro vlastní obchod, tak to chvíli trvá, než se vzor prodá, abych mohla objednat další. Stává se, že se objeví zákazník - majitel penzionu, který si chce koupit 450m jednoho vzoru a já už mám „bohužel" jen např. 350m. To jsem v té chvíli ve finanční pasti - chybí mi 100m, ale musím objednat 2000m. Po úspěšném realizování obchodu mám na skladě 1900m. To mne nebaví. Když už mám investovat do zásob, objednávám raději nové vzory.

Proč jste do Ústředí lidové umělecké výroby vstupovala?

Když jsem se v roce 1980 hlásila do konkurzu, doufala jsem, že se mi podaří dostat do „výroby" mé návrhy. Moje zkušenosti získané tkaním na vlastním žakarském stavu, což byl další druh tkaniny, který ÚLUV vyrábělo, rozhodly, a já mohla pracovat na svém snu: kanafas barevně rozzářit. V té době se mi zdálo, že nabízené bytové textilie jsou barevně chudé. A tohle se mi opravdu dařilo. Umělecká komise, která zasedala 2x za rok, byla vždy nadšená nad vzory pro kanafasovou metráž, ubrusy, prostírání, ložní povlečení, vzory pro dekorační žakarské tkaniny, ale i ručně tkané deky a polštáře z vlny a návrhy pro filmtisk na hedvábné šátky. To všechno jsem směla nebo musela v rámci svého úvazku navrhnout a dohlížet nad realizací prvních, vývojových vzorů. Ty schválené pak byly předkládány obchodníkům. Zde už některé vzory takový úspěch neměly. Obchodníci totiž měli zkušenosti se zákazníky. Ta zkušenost, kterou mám nyní i já, spadá do oblasti černého humoru: Zákazník přijde a říká: nemáte něco podobného, jako jste měli minule? Obchodník tedy objedná to, co bylo minule. Zákazník přijde a říká: nemáte něco nového? Tohle jsem tu viděl už minule...

Přesto se dá konstatovat, že tkalcovna ÚLUV 14 let chrlila moje vzory - od každého 1000 m. Nevím, jak velká byla skupina zákazníků, která měla odvahu do těchto, hodně barevných textilií jít. Ti, kteří měli stejný absťák po barvách jako já, byli při pohledu na mé vzory konečně spokojení. A tohle je (podle mne) podstata kanafasu - je to textilie, u které si dal původní tvůrce tu práci, že nabarvil přízi, aby z ní mohl tkát „barevnou plochu - pruh či kostku", která by byla veselá, pestrá. To, že se dá udělat touto technologií i něco víc, než jen bílo-barevná pravidelná malá kostička, se stalo mým celoživotním posláním. Dělám to už 30 let.

Mohla byste nám říct pár slov k historii ÚLUVu?

Popravdě, nedokážu to říct pár slovy. Také pochybuji o tom, zda má smysl se tím dnes zabývat. Celou historii od počátku vzniku až po likvidaci ÚLUV popisuje Lenka Žižková ve svém článku http://www.designcabinet.cz/slavne-pocatky-a-neslavne-konce-domu-umeleckeho-prumyslu-krasne-jizby-a-uluv
Je to stále citlivé téma. Vzpomínky na ÚLUV mi připadají jako sen, nejdřív dobrý a pak zlý. Čas od času se zamýšlím, co se stalo špatně, říkalo se, že tam bylo mnoho úředníků. Ale těch dalších 15 let, kdy podnikám v daném oboru a kanafas zadávám do tkalcoven sama, potvrzuje, že v malých objemech se výroba opravdu nevyplácí.
Struktura organizace, která fungovala za totáče - 17 prodejen Krásných jizeb po celé republice, tj. prodejen, které odebíraly zboží ze 45 řemeslných dílen (každá z nich měla daný objem výroby) mohla profitovat pouze v prostředí, kde nebyla konkurence a vše bylo fixní včetně cen zboží a platů zaměstnancům. V momentě, kdy vzniklo konkurenční prostředí, což byl například Český národní podnik, který ještě navíc některé vzory zdařile napodobil, kdy musela být řada Krásných jizeb z ekonomických důvodů zrušena, jednotlivé dílny se v procesu restitucí a privatizace osamostatnily, a na základě různých dalších okolností, kdy se začaly měnit dodavatelské ceny, se nemohl takový podnik, jako bylo ÚLUV, bez vedlejších finančních příjmů udržet.

Tématem se na určité etáži opět stává lidovost, venkov, moudrost lidu nebo jakkoliv to nazveme. Toto chtění poznat staré časy je doprovázeno i zájmem o řemeslo. Myslíte si, že jednoho dne bude snaha udělat podobný podnik na centrální bázi? Nebo se půjde pouze cestou malých, separátních studií a dílen?

Bylo by skvělé, kdyby vznikla instituce, která by aktivity malých, separátních studií a dílen podporovala. Stačilo by, kdyby ta podpora spočívala v propagaci, organizování prodeje a vystavování. Týden designu na podzim podle mne nestačí. Něco takového ale nevznikne bez stálé finanční podpory.

Založila jste ateliér Terej, snažíte se zviditelnit samostatně, nebo spolupracuje, řekněme s podobně založenými podniky?

Spolupracuji s obchody, které moje vzory prodávají. Čas od času se s někým spojím, uděláme si něco společného pro radost, a pak nás osud zase rozdělí.

Mohla byste nám popsat typického zákazníka vašeho ateliéru? Je to firma či jednotlivec?

Jsou to bývalí zákazníci Krásné jizby, přátelé, spolužáci, sousedé, známí známých a v poslední době i zájemci, které oslovily moje webové stránky.

Pro Vaše dílo, stejně jako pro lidové prostředí, ze kterého kanafas vyšel, je typická barevnost. Jak ostrá je hrana mezi dejme tomu lidovým kýčem a dobrým designem?

To je těžká otázka. Jen okrajově opět ke kanafasu, platí-li úsloví: v jednoduchosti je krása, pak by design kanafasu neměl být nikdy kýčem. Podmínky pro vznik návrhu pro tkaninu barevně snovanou, eventuálně i barevně házenou, kdy vznikají pruhy nebo kostky jsou jasně a tvrdě „nalinkovány". Možná je ale důsledné hlídání co je, a co není kýč, kontraproduktivní a zužuje zbytečně pole působnosti.

Vaše výstava Fiori, colori - tessuti (Květy, barvy - látky) v italské Villa Della Porta Bozzolo sklidila značný úspěch. Znamenalo to pro vás nějaký trvalý obrat, nebo jen krátkodobý zájem?

Výstava byla přínosem po mnoha stránkách. Poprvé jsem v názvu výstavy přiznala to, co mne nejvíc inspiruje, a myslím si, že inspirovalo i lidové tkalce - radost z určitých přírodních úkazů, nejvíce však z květin. Barevný vjem získaný při pohledu na květinu převedu do pravoúhlých ploch. Někdy je to hodně dlouhé zkoušení, než je moje výtvarné svědomí spokojené. Poprvé jsem vystavovala kanafasy v zahraničí a s poděkováním Evě Pauknerové, která zorganizovala tuto příležitost, jsem měla možnost vystavovat ve velkých prostorách, které kanafasům slušely. Největší zájem byl samozřejmě během doby, kdy se výstava konala, ale ohlasy přichází i nyní.

Jak vidíte do budoucna ony lidové inspirace ve vztahu k umění a designu? Bude se jednat o sezónní inspirace, či nějaký stálý, malý proud?

Domnívám se, že půjde o sezónní inspirace. Mladá generace nachází v době, kterou nezažila, inspiraci. Tak to bude asi vždy.

Děkuji za rozhovor.

www.kanafas.cz

Ptal se kulturní antropolog Daniel Zeman

 

Připojené obrázky

Naši partneři:

  • Slovenské centrum dizajnu