21.05. 2011
Rozhovor s Petrem Babákem z grafického studia Laboratoř
Soutěž – Design na tapetě
Je pošmourné květnové odpoledne, z reproduktorů vyjí sestry Cocoroseovy, Petr Babák usedá ve svém žižkovském studiu Laboratoř naproti mně, zamíchá si kávu a barevné povídání začíná.
Máte nějakou knihu ze světové literatury, kterou byste rád ztvárnil?
Popravdě nemám, čtu rád, to ano, ale tyhle touhy už dávno nemám. Svým způsobem hlavně "sloužíme" tématu a spíš k nám do Laboratoře témata, a třeba i knihy, přicházejí a my na ně reagujeme, nevybíráme si je. Chci, aby se naše věci dostaly co nejsnadněji mezi lidi, aby je lidi chtěli používat, aby to nebyly právě jen kusy umění, které požírají samy sebe, ale aby to byly objekty k užitku, k používání. Takže tajně opravdu netoužím vizuálně vypravit třeba Mahábháratu, použít pěkně autorský papír se smrkovým jehličím, stovkou pětibarevných dřevořezů a na vazbu přilepit kámen z prázdninových cest. Něco takového jsem si odbyl ve svém intenzivním období, tvorby tzv. artistbooks v Brně, ale vždy šlo spíše o velmi umírněnou estetiku, žádno zvrásněnou koženku. Bylo to na počátku mé práce s knihou, takové osahávání tématu knihy. Vznikla třeba kolekce tzv. procesuálních knih, nakopávala mě skupina inspirátorů kolem Kocmana, Chatrného, Valocha, Pavla Rudolfa, každý jeden se artistbooks rovněž zabýval. Určitě to bylo pro mě důležité období, ze kterého jsem se však potřeboval hnout dál, podívat se na knihu zase jinak. Kniha je pro mě ale pořád určitě důležité téma.
Čte vůbec grafický designér?
To nevím. Tedy nevím, jak ostatní. Čtení pokládám pro sebe za úplně zásadní proces, podobně jako muziku a hltání vzduchu …, snažím se najít čas na čtení, a navíc pak v naší práci se musí člověk seznámit s tématem. Tedy musí si ho nutně i přečíst. V Laboratoři neděláme jen grafické úpravy knih, ale vytváříme například vizuální styly společnostem, podílíme se, a někdy i dost zásadním způsobem, třeba na koncepci výstav a bylo by úplně absurdní, kdyby to byla jen taková formální hra typu: dobrý den, tady máte texty plus obrázky a my vám ten text nějak pěkně upravíme a adios. Dost lidí tak ale, tedy soudě podle jejich výsledků, asi pracuje. Jen skládání věcí vedle sebe, jen komponují plochu, ale tím přichází o příběhy, které přinášejí jiné pohledy na zadané téma. Grafický design je pro mě hlavně o interakci. O interakci mezi zadavatelem a name, a to je pro mě určitě to nejzajímavější.
Co to pro vás znamená učit?
Je to pro mě v podstatě rozšíření toho, co se děje zde, v Laboratoři. Rozšíření obzorů, občerstvení, setkávání se, dohadování se. Původně jsem si myslel, že z toho za čas vznikne jen nějaký dril, prosté chození do školy, ale přerostlo to v určitou vášeň. Jsem za ni moc rád. Už cca třicet lidí nám prošlo se Štěpánem rukama, a jsou to pak většinou přátelské vztahy. Radost.
Čeho si nejvíce ceníte na svých studentech?
Snažím se na svět dívat spíše kriticky, jen tak se můžete někam hnout a ne jen přešlapovat. Chci ve studentech podporovat kritického ducha, ale ne toho zákopového, ale otevřeného. Takže začnu kriticky. Třeba mi vadí, že jsou ve většině nezodpovědní, neexistuje pro ně třeba závazný termín. Čas jim jakoby teče mezi prsty. Jsem zvyklý na pravidla hry, když se něco domluví, tak to platí. Studenti mají pocit, že škola je hra a když nepřijdou na smluvenou konzultaci, tak se nic nestane. To mě stále udivuje a se Štěpánem nás to i dost štve. Ale, abych jen nehudral. Co se mi na nich líbí, je schopnost dívat se na věci svým pohledem, ať to zní jakkoliv banálně, ale oni nepřistupují na hru veřejného vkusu. Nesnaží se dělat všichni stejně, jen proto, že se to nosí, že je to snadné a tolik to nebolí. Jsou hraví. Hledají vlastní cestu, a to bych byl rád, aby se stalo i mottem našeho ateliéru. Už teď bych mohl poukázat na několik grafických buněk, které po pěti letech fungování vychází z našeho ateliéru a které, jak věřím, promluví do oboru. Například Strčprstskrzkrk, Advancedesign, Mütanta nebo Kolektiv.
Google mi vyplivnul: V poslední části se autor snaží specifikovat Babákův autorský přístup, založený na konceptuálním procesu, který namísto estetických kvalit a efektů, které často určují trendy grafického designu, akcentuje primární ideu, které je podřízen celkový výraz i za cenu případného antiestetizmu.
Je celkem nutné mít k výše uvedenému všechny souvislosti, a znát práci Laboratoře, ale v zásadě to je pravda. Témata si často řeknou sama, co chtějí. Když někdo přijde s filozofickým spisem, tak už je to téma, které je nějak dobově, tedy stylově, tvaroslovně zařazeno. Takže je otázka volby cesty, jestli třeba budeme "jen" citovat nějaké období, nebo se pokusíme věc posunout. Snažíme se věci dělat způsobem "teď a tady", takže i když jde třeba o historický spis, tak celý charakter působí současně, ale něco vždy do historie odkazuje. Vnímáme souvislosti. Může se stát, že téma je konzistentní a vytváří svůj vlastní vizuální jazyk, a ten je prostě třeba pro někoho zdánlivě antiestetický. Pak to může vypadat, že se ho kultivovaná ruka nedotkla. Nevím, možná bude vše, co jsem teď řekl, pochopitelnější na konkrétním případu a ilustraci způsobu našeho Labmyšlení: nedávno nás oslovila hodinářská firma Prim, ať pro ni navrhneme nástěnné hodiny. Moc krásné zadání, krásná práce, a jeden z našich návrhů spočívá v tom, že na Corianový kruh, zavěsí po příchodu domů majitel své náramkové hodinky. Touto jednoduchou manipulací vznikne nový objekt, který rázem nazýváme nástěnné hodiny. Žádnou estetiku do toho nepřinášíme, design náramkových hodinek je předem dán, je na nich i logo firmy, ukazují čas a my jen přidáme kruh a dovymyslíme způsob zavěšení. Jedná se o antiestetizmus? Podle mě ne, vznikne pěkný objekt, s již předem dannou estetikou.
Občas vidím ve vašich zakázkách sarkasmus? Jaké je místo humoru v rámci zakázek?
Důležité. Daleko snáze se pomocí nadsázky, humoru dají sdělovat myšlenky, daleko snáze navážete kontakt s uživatelem. Jo, pokud ale opět na kritickou notu: je to další věc, kterou často opakuji, grafický design u nás je průměrná, mnohdy do sebe uzavřená šeď bez sebemenší dávky chytrého humoru. Nemluvím o třeskutém pivním humoru, toho potkáte mraky. Studia chtějí práci hlavně co nejrychleji uzavřít a vyfakturovat. Říkám tomu skautství. Ono se jim nedá na první pohled nic vyčíst. Skauti přece vědí, jak se chovat, nemají problém se zákazníkem, mají své bobříky pravdomluvnosti a kdovíčeho, košile i vázanky vždy nažehlené, vyčerpávající rešerše, k tomu tuny dalších zbytečných informací, ekaunti se vznášejí všude kolem, ale pak těm věcem podle mě „to něco navíc” chybí. Prostě nuda. Šeď.
Plavete jen v našem rybníčku, nebo v moři?
Tady, doma, je stále pole naprosto neorané, a já nemám touhy plavat v moři jen proto, abych si mohl plácat ploutví se žraloky. Spousta lidí, kteří nemají ani regionální zkušenost, ani regionální přesah, nic nenabízejí, vyrážejí chvatně do světa a čekají, že se něco stane, že se stanou těmi hvězdami, jedna zakázka bude střídat druhou - ono se nic nestane. Je to přesně naopak. Ano, dostáváme s Laboratoří občas nabídky ze zahraničí, ale je důležité si uvědomit, co jsme za region, my jsme úplná světařiť, a podle toho nabídky vypadají. Chci se rozhodně a hlavně podílet na kultivaci prostředí tady a formou takové kultivace je třeba i mé vyučování na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Člověk na sebe nabaluje studenty, kteří pak budou pokračovat. Neznamená to, že bych neměl ambice, ale nejsou rozhodně mým hnacím motorem, třeba dělat ve světě a sbírat eura na účet. Čeká nás tady ještě mnoho, mnoho práce a já se jí vůbec neštítím.
Laboratoř ve mně evokuje všechno jen ne tvůrčí proces a otevřené místo. Proč právě Laboratoř? Ta vaše se zdá být přesně opačná.
Snažím se popisovat věci co nejpřesněji, a pokud tomuhle prostoru říkám Laboratoř, tak to nemá mít žádný další výklad. Je to prostor, ve kterém se scházíme a hledáme, zkoumáme. Laboratoř se napojuje na další lidi, nechce se uzavírat, podlě mě má být určitě otevřeným prostorem.
Vždyť vědecká laboratoř je ale v mnohém uzavřená, je za branou, má přirozený odstup od ostatního, témata jsou zpracovávána podle přesných metodologií.
Rozumím vám, ale vždycky jsou to týmy, většinou velké týmy a jejich malé segmenty se podílí na společném cíli nebo výzkumu. Myslím si, že ten princip, jak ve světě vědy, tak v našem grafickém labu, je totožný. Fungujeme tak, že ve finále konkrétní práci dělají třeba dva lidé, práce v Laboratoři se tak rozpouští na malé části, ale zároveň slouží celku.
V rozhovoru pro Étapes jste prohlásil, že spolupracujete s množstvím spolupracovníků, nezaměstnanců, a to vám dovoluje posouvat se volně k různým projektům. Už jste našel nějaké nevýhody takové spolupráce?
Když se v Labu objeví někdo nový, mohou samozřejmě vznikat problémy. Noví lidé, nevím třeba jsou sice dostatečně kreativní, ale zapomenou zapracovat korektury, principy se kterými automaticky počítáte, nehlídáte je, a pak prásk. Spolupracuji však s dospělými a tvůřčimi jedinci, nehledám otrocké dtp pracanty, a to jsou zároveň i rizika. Ale naopak to má řadu pozitiv. Tvarosloví a uvažování laboratorní buňky se proměňuje, roztahuje, nebo naopak snadno smrštuje. Dle tématu zakázky. Když tu máme nad naším velkým stolem sraz a řeší se, jaká se zvolí cesta na zakázce, tak to je to pravé bublání. V první fázi nové práce máme většinou interní soutěž, a teprve pak se společně rozhodujeme, jakou cestou se vydat. Rozhodně vždy nevítězím, to bych mohl pracovat sám a tvářit se jako mág. U svých spolupracovníků si vážím otevřenosti.
Zdá se mi, že se bojíte stereotypů. Co je pro vás životní stereotyp?
Každý se chtě nechtě točí v kruhu, protože je prostě sám sebou. Nemůžete jeden den uvažovat jako Andy Warhol a druhý jako Mistr Theodorik. To prostě nejde. Stejné je to ve škole, věřím, že je asi dost těžké se třeba po třiceti letech ve škole, dokázat sám sebe neustále občerstvovat a být schopen přinášet něco nového, ale těžko říct. Vždy bude člověk svým způsobem zacyklený, to je součást života. Možná se logický stereotyp v práci přece jen snažím nabourávat tak, že do naší laboratorní buňky zvu ke spolupráci nové lidi, kteří jsou schopní ji nakopnout, přinést do ní x dalších vizuálních cest, zdroj jiného myšlení. To je asi moje cesta jak nabourávat stereotypy, ale zároveň se stereotypů nebojím. Beru to jako přirozenou součást života, jinak bych musel být schizofrenik, ne? Pět osobností v jedné.
Vrátili jste se z vesnice zpátky do města, jaký byl důvod?
Spíš jsme uvažovali na vesnici zůstat. Stavíme tam dům, a určite se časem vrátíme. Do města se mi vracet moc nechtělo, ale mám rodinu a jednoduše jsme řešili, kam půjde dítě do školy. Takže to bylo hlavně kvůli vzdělání našeho syna, protože se nám vesnická škola zdála nevhodná a těch důvodů proč, byla nakonec mračna, na ty se mě ani neptejte. Možná jsme však zbytečně moc se Šárkou přemýšleli a třeba jsme udělali nakonec chybu, kdoví.
Původně jste z Brna, co vám to město dalo?
Úplný základ. Zažité dětství a všechno z toho se pak nějakým logickým obloukem otisklo do mé další práce. Základ je rozhodně v Brně, jeho pohledu na umění, ať je to přes muziku, je to tam mnohem více alternativní, a tím nemyslím takový ten směšný, tedy oproti Praze. Sice mi s odstupem vadí konfrontační moment, ale právě on je evidentně hnacím motorem, přirozená konkurence. A jsem rád, že po už odšumělých a určitě silně experimentálních osmdesátkách v muzice se v Brně opět objevuje další hudební alternativa, tentokrát v elektronickém hávu. Pro mě je Brno dobrý základ alternativy.
Za rozhovor děkuje Daniel Zeman
Více informací na
www.laboratory.cz
www.designcabinet.cz
