Design Cabinet CZ

10.05. 2013

Karel Malich

Recenze

Vyšla jsem po schodech a poslouchala jeho hlas ve střídajících se kulisách jeho tváře, krajiny, kreseb, soch, objektů a pár barev pastelů. Poznala jsem ho a nechala se provázet v jeho cítěném prostoru. Bylo to jako vejít do babiččiných nadýchaných péřových peřin, které ale v tomto případě nikdy pod tíhou lidského těla nespadnou. Příjemné cosi bylo všude kolem mě. Už dlouho jsem nebyla toliko naplněná výstavou, a navíc v zimě!

Co znamenají všechny ty vlnky, kolečka a čáry? Mají výrazné barvy, spojují se v louku tvarů, které nikdo nezná, ale přitom všechny láká. I mě nalákala a já se ji dobrovolně oddala, i když jsem tušila, že domů půjdu bez jediného fyzického tvarokvětu. Všechny mi ale zůstaly v hlavě a dvě stránky mi visí doma nad stolem. Můžu si tak připomenout jeho vůni, a tak nejjemněji, jak jen to jde, se ho i dotknout.
Nejde jenom o vůni a tvar, jsou to i zvuky. Tlumené ozvěny, neslyšitelné cinkání, pomalé pohyby teček, přitažlivé volání, nutkání k činu, snaha o spojení, ... Dohromady znějí symfonií ranní trávy s kapkami rosy na svých stéblech a chutnají po malinovém čaji, který jsem pila cestou domů v tramvaji.

Čtu si stále dokola, předchozí věty, které jsou čímsi uvnitř mě tvořeny, a přijde mi to natolik abstraktní až mimo jakýkoli výtvarný popis, že v tom shledávám svoji pravdivou cestu Malichovou krajinou. Píšu, jak cítím. Cítím, možná jak píšu.
Někdy jsem si připadala jako zanedbatelný návštěvník v oné krajině, jindy s pocitem zodpovědnosti, brala jsem ony schránky tak křehce, dávajíc jim najevo svoji uvědomující si sílu a velikost, přitom však s nejvyšší starostí o ně samé přecházející až do jejich ochrany.

Celkové architektonické řešení v podání Federica Diáze tady naprosto podtrhuje Malichův svět. Otevřený prostor s malými zákoutími se po celou dobu musel stát každému návštěvníkovi útočištěm v jeho vlastních myšlenkách. Od drobných až po monumentální skutečnosti jeho krajiny, kdy na papíře vypadají jako jednokřídla motýlů či nikdy neobrácené stránky, nebo levitující linky tužky jeho ruky, jsem se tady cítila dobře. Je to takový ten pocit, jako když chcete obejmout něco hrozně velkého, a ono to nejde. Nejste z toho zklamaní, stačí vám ona představa, jak se vám prodlužují ruce a to něco tam.

„Krajina je bezpečná, lidi ne."; Karel Malich

Souhlasím. Miluji krajinu. U lidí váhám.

 

Aneta Železníková

Připojené obrázky

Naši partneři:

  • Nadace pro rozvoj architektury a stavitelství
  • Česká Stavební Akademie
  • Slovenské centrum dizajnu