15.10. 2015
Liliana Pham
rozhovory
Rozhovor v rámci Národní ceny za studentský design 2015. Liliana je nominovaným účastníkem letošního ročníku. Do soutěže se přihlásila s oděvem inspirovaným životním příběhem japonské korunní princezny Masako.
Lilian, navrhla jsi oděv se silným příběhem. Jak se v tvé tvorbě mladé módní návrhářky spojuje japonská tradice s českým prostředím, ve kterém studuješ?
Oba moji rodiče pochází z Vietnamu, a i když jsem se v České republice už narodila a žiji převážně v české komunitě, nikdy nezapomenu na to, odkud doopravdy pocházím. Má to samozřejmě vliv na moji tvorbu, protože vnímám odlišnosti v mentalitě, zvycích, tradicích a především ve vizuálu. Asijský způsob odívání je celkově nevyčerpatelná studna inspirace. To mi určitě potvrdí každý člověk, který se věnuje oděvnímu designu. Já mám asi výhodu v tom, že z toho prostředí přímo pocházím a odmalička to na mě působí. Dokážu se s tím doslova ztotožnit. Nejen jako designér, ale spíš víc jako člověk.
Jaký význam v sobě nese červená barva oděvu?
Tento oděv původně vznikl během workshopu Red Cut. Už z názvu je patrné, že červená barva byla předem určena. Nicméně, pro mě osobně to automaticky vyvolalo nutkání vytvořit něco, co souvisí s Asií. Bylo to úplně přirozené. Ve většině zemí je to barva štěstí, je spojována s prosperitou a konkrétně v Japonsku je to barva slunce. Ten kontrast významu barvy ve spojení s příběhem byl podstatný. Navíc si myslím, že červená barva je zvláštním způsobem barva moci a důstojnosti. Příběh ze šlechtických kruhů tomu určitě odpovídá taky.
Oděv pro princeznu Masako byl předveden na Prague Fashion Week 2014, jaké tam sklidil ohlasy?
Pro mě osobně to bylo úžasné, že se něco takového vůbec stalo, jsem za to nesmírně vděčná. Věděla o tom jen moje maminka. Na přehlídku mi přišla jedna jediná kamarádka. Moji přátelé jen mlhavě věděli to nejnutnější. Mám takovou vlastnost, že neříkám každému, co dělám a ne každého nechám nahlédnout do skutečného nitra své tvorby. Asi to je tím, že jsem se v minulosti nepotkala zrovna s podporou, ale spíše se škodolibostí a nepřejícností. Od té doby mám tendenci sdílet takové věci jen s těmi nejbližšími, kteří rozumí tomu, co dělám a hlavně proč to dělám. Dnes se snažím být otevřenější, protože lidé a prostředí se mění a opět cítím podporu. To mi přijde opravdu důležité a jsem za to moc vděčná.
Předvádíš navržené oděvy sama, jako model?
Jsem maličká a na přehlídková mola nepatřím. Nicméně teď zrovna pracuji na celistvém projektu, který bude o hledání mojí identity. Zaměřím se na to z více úhlů. Všechny cesty teď k tomu ideálně směřují. Tak uvidíme, jak to dopadne .
S jakým materiálem nejraději pracuješ?
To je individuální, spíš záleží na konkrétním kusu oblečení. Nezajímají mě procenta takových a makových vláken. Je mi jedno, zda je to víc bavlněné, vlněné nebo syntetické. Beru látku takovou, jaká je. Materiály spíš vnímám pocitově a očima. Možná to bude znít zvláštně, ale dokonce nerada pracuji s čistě přírodními materiály. Umělá vlákna dokážou dát materiálu jiné vlastnosti, které jsou rozhodně plusové a na kvalitě to vůbec neubere. Obecně mám radši pevnější látky s netřepivým okrajem.
Co pro tebe znamená nominace v Národní ceně za studentský design 2015?
Nikdy v životě se mi nestala podobná věc. Udělalo mi to velkou radost a hlavně by se to nestalo bez pomoci několika lidí, kteří na tom mají obrovský podíl a zásluhy. Je to paní Liběna Rochová, Vojtěch Kaštánek a fotografka Evelyn Benčičová. Tímto jim moc děkuji za jejich ochotu, trpělivost a nabídnutou pomocnou ruku.
Děkuji za rozhovor.
Květa Čulejová
