05.09. 2023
Odstranit diskriminaci mužů pomůže organizační ergonomie a feministky
Design v souvislostech
O diskriminaci mužů se málo mluví, protože muži jsou příliš hrdí, než by si veřejně stěžovali a proti ní bojovali. Leckomu může připadat i náročné zjistit, kde k ní dochází, protože je často nenápadná, nepřímá. Především v přefeminizovaných oborech, jako je učitelství základních škol a ošetřovatelství v nemocnicích. O problému základních škol se sice občas mluví, ale většinou bez pozornosti k podstatě problému. Je podobný, jako ve zdravotnictví. V obou oborech jde o péči o oslabené jedince. Všude jinde (s výjimkou manželství), kde fungují zdraví dospělí, si muži své specifické potřeby dokážou přirozenou cestou prosadit, často i spontánně a bez zbytečných komentářů. Nejde přitom o diskriminaci zaměstnanců (učitelů nebo zdravotníků), ale pacienty a žáky.
Žák ve škole je buď dítě, nebo nejistou pubertou procházející mladík, kteří si nejsou ještě dostatečně vědomi svých potřeb a práva na jejich prosazení. Pacient v nemocnicí je oslabený a závislý na personálu tak, že některé potřeby nemůže a jiné si netroufá prosazovat.
Ale pojďme k podstatě problému, který spočívá v zásadní odlišnosti principů komunikace mužů a žen. Je dostatečně komentován v odborné i populární literatuře. Dotýká se nejen obsahu sdělení, ale také jeho rozsahu, emočního podložení, načasování, frekvence, reaktivnosti. Proto muži i ženy potřebují dostatečně komunikovat ve svých rodově odlišených skupinách a nemají-li tuto možnost, dochází nejen k frustraci, ale také k umělému tlaku na úpravu identity.
Svět vzal trochu na vědomí negativní vliv výpočetní techniky na dospívání chlapců díky knize známého psychologa Philipa Zimbarda Odpojený muž. Je důležité, že na ní spolupracovala žena – psycholožka – Nikita D. Coulombová. Tato publikace se dotkla jedné z podstaty věci – degenerující izolaci mladých mužů ve světě počítačů – ale zapomněla započítat negativní vliv přefeminizovaného školství. Dochází v něm v podstatě k tomu, co feministky zabývající se rodovými studii (cizím slovem „gender“) rády kritizují – vytváří se umělý zvyk překrývající vrozenou přirozenost. Celková forma a obsah komunikace totiž nejvíce definují, případně působí na identitu jedince, proto jsou takové problémy se soužitím nejen různých dnešních i stejně civilizovaných kultur, ale i jen odlišných národů, přesto, že je může pojit slovanský nebo třeba románský původ.
Zanedbatelná není ani poznámka vývojových psychologů o tom, že vinou odlišné rychlosti raného vývoje kluci nastupující do první třídy ve stejném věku jako děvčata trpí a bylo by rozumné jejich zápis do škol o rok odložit.
Organizační ergonomie je zde od toho, aby opravovala postupy řešení, primárně šlo o pracovní algoritmy. Školství by proto prospěl odložený nástup chlapců do první třídy a feministkami tolik prosazované kvóty poměru žen a mužů v oboru. A kdo by měl za to bojovat, jsou právě feministky, protože, jak bylo výše uvedeno, od mužů se to z přirozených důvodů nedá příliš očekávat. Prospělo by to i celkově k lepšímu vnímání feminismu, který by tak dal najevo, že mu nejde jen o skrytý boj za výhodnější postavení žen, ale skutečnou rovnoprávnost.
V nemocnicích může být problém komplikovanější. Do jisté míry by se dal řešit větším důrazem na komplexnost nejen vzdělání ale i výběru sester, kde psychologie zatím hraje podřadnou roli. Diskuse o účasti mužů v ošetřovatelském personálu nemocnic mají již delší historii. Nejdříve konzervativní tradice tvrdila, že muži se pro takové povolání vůbec nehodí. Vycházelo to ale jen z nezvyku a faktu, že v nemocnicích sloužily církevní řády ženské. Klášterní výchova tehdy vedla k větší tiché pozornosti sester potřebám druhých. Samy byly zvyklé své emoce krotit a chovat se úslužně. To dnešní emancipace zlikvidovala a sestry přirozeně podléhají oprávněné kritice, že jsou jen kvalifikované technologické asistentky, ale ne lidsky vnímavé a komunikující ošetřovatelky. Tak jako při nástupu prvních mužů – bratrů – do nemocnic měly pacientky právo žádat pro některé výkony jen ošetření sestrou, tak je přirozeným právem pacientů žádat muže – bratra. Charakteristické také je, že ženský živel v nemocnicích vinou přehnané emancipace natolik dominuje, že muži – lékaři – nahlas připouštějí, že by bylo zdravotně velmi přínosné změnit mnohé organizační prvky například denního režimu pacientů, ale netroufají si to prosadit vinou odporu sester. Dodejme, že vrcholem ledovce problémů v nemocnicích je například odmítnutí starého poctivého pravidla „ticho léčí“. Také jsem neviděla v nemocnicích nikdy muže (lékaře nebo ošetřovatele), který by zavíral dveře třísknutím namísto klikou.
Problém nemocnic zajímavě charakterizuje také nosné ergonomické téma povrchního a skutečného komfortu, přání a potřeb člověka. Potřeby pacientů jsou definovány lékaři, přání samotnými pacienty, ale režim se přizpůsobuje přáním a potřebám sester. A aby problém nevypadal „hezky česky“ neřešitelný, připomeňme, že v soukromých sanatoriích, kde si bohatí pacienti pobyt tvrdě platí, přání sester nepřicházejí vůbec v úvahu! Podstata je v tom, že pro povrchní lidi mají váhu peníze, pro poctivé principy.
Muži netvoří menšinu, tak jejich diskriminace není tak křiklavá, ale máme tu jednu výraznou minoritu, jejíž potřeby jsou ignorovány a řešení opět spočívá v organizační ergonomii. Jde o lidský typ vztahující se k dennímu režimu – skřivany a sovy – vyskytující se v poměru přibližně 2 : 1. Potřeby sov, přestože podle průzkumů je na jejich aktivitě více závislý rozvoj společnosti, jsou zejména u nás většinou zcela ignorovány, přesto, že by jejich akceptování jednoznačně vedlo nejen k podpoře pracovní produktivity, ale i zdraví populace. A je příznačné, nakolik sovami jsou ženy i muži, že ženy si individuálně dokáží své potřeby prosadit spíše než jejich protějšky. Vyplývá to z toho, že nerespektování osobního nastavení denního režimu vede k přirozeně k citelnému stresu, na jehož odstranění ženy dokážou pracovat intenzívněji než muži, spontánními emočně posílenými reakcemi.
Tolik tedy aktuální poznámka o možných přínosech organizační ergonomie pro zvýšení nejen pohody člověka, ale zejména jeho zdravého vývoje v dětství, nebo efektivnější léčbě nemocných. Jde skutečně o výraznou výzvu feminismu: chce-li získat opravdový společenský respekt, musí průběžně a konkrétně dávat najevo, že mu jde také o práva a potřeby mužů. Je ovšem pravdou, že chyba je i v rovině běžné většiny ženské populace, která feminismus bere jen jako nepodstatný bojový projev sociální skupiny, jejíž motivací je uměle řešit své starosti, ke kterým dospěla vinou své nedostatečné intrapersonální a interpersonální inteligence.
Bohuslava Nekolná
