Design Cabinet CZ

17.02. 2016

Pro Bořka / For Borek Sipek

Design v souvislostech

Člověk, který měl v očích celý svět, šibalsky se usmívající malý kluk.

Bylo to stejné prázdno a ticho jako tenkrát, když jsem se procházela brzy ráno po Rechtestraat. Nebylo co říct. Nebylo potřeba něco říkat. Všechno bylo jasné, i když to nevyjadřovala slova, ale ranní mlha, slunce za mraky, navlhlé chodníky, opuštěné lavičky, šum přijíždějících vlaků, ťukání přechodu, ospalá okna obchodů a dosnívající okna domů. Byl to pocit a mohl být únor stejně jako leden, nepamatuj

Je to stejné prázdno a ticho jako teď. V očích se mi převalují slzy ze strany na stranu a není co říct. Nikdy nebylo potřeba toho moc říkat. Vše bylo jasné, i když to nevyjadřovala slova, ale myšlenky nad námi, neuchopitelné světy, abstraktní pocity. Jasnost byla nejasností, a ta zase volností. A právě proto jsem se rozhodla vrátit.

Když jsme přebíhali silnici cestou na Karlův most, řekl jste mi, že jsem se neměla vracet zpátky. Ale lidí jako Vy se za život potká jen pár, ne-li jeden, a ani nejlepší design akademie se tomu nemůže vyrovnat.

A teď jste odešel Vy.

Jak neznít pateticky v tom prázdnu a tichu, a přitom vyjádřit, že odešel jeden z mých velkých učitelů. Člověk, který měl v očích celý svět, šibalsky se usmívající malý kluk. Mám v hlavě plno obrazů, vzpomínek, úsměvů, útržků, pro které jsou slova málo, možná proto, že jsou naivní, neuchopitelné a příliš osobní. 

Před dvěma roky jsem byla požádána napsat krátký text o naší škole do ročenky*. Je o Vás. Protože Vy jste byl můj důvod ...

Já se tam zase vrátím. A děkuji. 

2014 / Srpen
Škola ve škole

Člověk není schopen slovy popsat své zkušenosti a s nimi související pocity. Kdo nezažije podobnou situaci, nedokáže moje zkušenosti plně vnímat, ale jako povrchní informace to svůj význam má.  
Důvod, proč jsem se rozhodla studovat na liberecké univerzitě a nejít do Prahy, byl Bořek Šípek. Název ateliéru Environmental Design mi na začátku nic moc neříkal, ale to pro mě nebylo vůbec důležité. Nevybírala jsem si obor, vybírala jsem si podle člověka, který jej vede.
Během dvou let mi začalo pomalu docházet, jaké postavení na liberecké univerzitě tento obor má, a že to, co by mělo fungovat, jaksi nefunguje. Pozadí této školy bych nazvala školou ve škole. Jednoduše: „Chceš něco, tak si to zařiď, i když bychom to měli zařizovat my (škola).“ Po těch dvou letech mi to došlo a já přestala marnit svůj čas nikam nevedoucími rozhovory a začala se prát sama za sebe.
I když občas přemýšlím nad tím, proč byla moje vlastní iniciativa spíše na obtíž, než aby se podporovala, na druhou stranu jsem za to „ráda“, protože jsem to zvládla sama, a jedním z výsledků mého snažení je pro mě nabídka na prodloužení mého studia na Design Academy Eindhoven.

To, co mi během mých studií Bořek Šípek dával ve svém ateliéru, byl prostor. Prostor o věcech přemýšlet, tvořit si vlastní pravidla a naučit se ohodnotit si svoji vlastní práci. Volnost, která z toho vyplývala, byla jak lákavá, tak i zákeřná. Názvy semestrálních úkolů byly povětšinou dvě slova, nic víc. Aby bylo možné se od toho odrazit, musel se nejdříve vytvořit silný základ, myšlenkové vakuum. Je někdy těžké prezentovat myšlenky, které nemají hmotnou podobu a tím pádem nejsou na první pohled tak zřejmé jako třeba dům či židle. Je to takové prototypování v hlavě. I přesto si ale myslím, že je důležité naučit se o věcech přemýšlet a tyto abstraktní myšlenky brát jako prostředek, který může být dočasným výsledkem.

Nevím, jestli jsem designér, architekt nebo umělec, ale naučila jsem se to neřešit. Tzv. zaškatulkování, která naše společnost vyžaduje, pro mě momentálně nemá žádný význam. Svoji všestrannost již nepovažuji za obtíž, ale díky možnosti být ve společnosti lidí, jako je Bořek Šípek a Jaroslav Brabec, jsem si uvědomila její pravou hodnotu.

Dřív než začnu pracovat na úkolu židle, zeptám se, jestli je ta židle vůbec potřeba.


Aneta Železníková


* Text nebyl otištěn, jak zněl oficiální důvod, kvůli nedostatku kvalitních textů od ostatních studentů.

 

 

For Borek Sipek

The same emptiness and silence like when I was walking along the Rechtestraat. Nothing needed to be said. Everything was clear without words, only the early morning haze, the sun hiding behind clouds, the wet pavement, the lonely benches, the background noise of arriving trains, the tapping sound of a pedestrian crossing, the sleepy shop windows and the still-dreaming house windows. It was just a feeling and it may have been February or January, I don’t remember.

These days, I feel the same emptiness and silence. My eyes are filling with tears and nothing is to be said. We never needed to talk too much. Everything was clear without words, only ideas in our minds, intangible universes and abstract feelings. Clearness meant unclearness, which meant freedom at the same time. And that was the reason why I came back.

When we were running across the road going to the Charles Bridge, you told me I shouldn’t have come back. But it is not common to meet people like you. No, it is exceedingly rare to encounter the kind of person like you. Even a university degree from the best design academy cannot compare to such experience.

And now you have left.

How to say in this emptiness and silence without pathos that I have lost one of my greatest mentors? You were a little boy with a roguish smile and a twinkling world in your eyes. I have many images, memories, smiles, fragments in my mind but words cannot begin to describe them. Maybe because they are so naive, intangible or too personal.

Two years ago, I was asked to write a short article about our school in its yearbook* and I wrote about You. You were the reason, my reason…

I will come back there. And thank You. 

2014 / August
School inside School

No one is able to describe their experiences and feelings by words. If you don’t have them personally, you cannot understand what I went through but even a glimpse is well enough.
The reason why I decided to study at university in Liberec and not in Prague was Borek Sipek. I didn’t exactly understand the name of the department, Environmental Design, but it wasn’t important for me. I chose it based on the mentor, not because of the name.
During those two years, I slowly figured out what kind of position our department held at the university and things which should work didn’t work properly. I would call the background of the university “school inside school”. To put it simply, “If you want something, go and arrange it, although we (university) should do this.” Then it dawned on me. I stopped wasting my time with nowhere-getting talks and started to fight for myself.
Even though I sometimes think about why my own initiative had been more of a handicap than a benefit, I am “glad” for it since I made it and one of the results was the offer to finish my bachelor’s degree at the Design Academy Eindhoven.

What I found out as the critical part for me in my studies was space. Borek Sipek gave me space to think, create my own rules and learn how to appreciate myself and my work. Freedom that arose from that was tempting as well as treacherous. Any assignment of the department usually presented two words, no more, no less. To be able to start to work with it, you had to build a solid base, a vacuum of thoughts. It is not easy to present thoughts which are intangible in comparison with a chair or a house, which are obvious at first sight. I call it mind-prototyping and the abstract thoughts can lead to temporary results. I hold an opinion that learning to think about things is crucial.

I’m not sure about my professional label, if I am a designer, an architect or an artist, but I stopped trying to resolve it. The so-called pigeon-holing, which our society loves so much, is irrelevant  for me at this time. I realized my versatility is great only thanks to being in the company of people like Borek Sipek and Jaroslav Brabec. 

Before I start to work on my assignment of a new chair, I ask myself if the new chair is needed.


* The article was not published because – as the official reason says – the lack of well-written texts from other students.

Foto by Tono Stano, 1990

 

Připojené obrázky

Naši partneři:

  • Slovenské centrum dizajnu
  • Nadace pro rozvoj architektury a stavitelství
  • Česká Stavební Akademie