Design Cabinet CZ

07.11. 2025

Rozhovor k Národní ceně za studentský design 2025 – Amálie Juřenčáková

rozhovory

Seznamujeme vás s oceněnými účastníky soutěže Národní cena za studentský design 2025. V kolekci Kůže, více kůže se návrhářka Amálie Juřenčáková ponořila do fascinující hry s identitou, tělem a materiálem. Pracuje s latexem, jehož reliéfní povrch připomíná lidskou kůži. Ta zde přestává být pouhou ochranou či biologickou funkcí – stává se štítem. Projekt propojuje experiment s materiály, historické inspirace a současné společenské reflexe, a zároveň posouvá oděvní design k tělu samotnému. V rozhovoru nám autorka odhalí svůj proces, motivace i zkušenosti s tvorbou, která posouvá hranice obvyklého chápání oděvu. Kolekce získala ocenění Národní cena za 2024 *JUNIOR.

Do soutěže ses přihlásila s oděvní kolekcí Kůže, více kůže. Můžeš, prosím, čtenářům vysvětlit tento název?

Název vychází z pocitu, že si můžete obléknout kůži někoho jiného. Takže vlastně „skin, more skin“. Není to jen hra se slovem, ale i s představou, že identita se dá navrstvit.

 

Představ, prosím, svou kolekci. Z kolika kusů se skládá a jaké materiály byly použity a proč?

Říkám tomu spíš dva kapsulové modely, které se dají mezi sebou kombinovat. Dohromady tvoří 13 kusů a nejsou vázané na gender. Hlavním materiálem je latex, který jsem vylévala do forem, a tím vznikal reliéfní povrch. 

 

Co bylo hlavním záměrem tohoto projektu? 

Chtěla jsem si hlavně pohrát s materiály. Než jsem zakotvila u latexu, testovala jsem bioplasty, silikony a všechno, co se tvářilo, že by mohlo suplovat kůži. Latex nakonec vyhrál, napodobuje ji zvláštním, až lehce znepokojivým způsobem, což se k celému konceptu hodilo.

 

Tvá inspirace se v průběhu práce na projektu proměňovala. Na začátku jsi vycházela z renesančních štuků a budov – jak se tento architektonický základ proměnil v práci s motivem kůže?

Research je nebezpečná věc, začnete u štuků a skončíte u africké skarifikace a BDSM subkultur. Latex mě k tomu navedl sám. Najednou jsem se dostala k intimitě, tělu a hranici mezi ochranou a exhibicí. A tam jsem zůstala.

 

Co pro tebe symbolizuje kůže jako samostatné médium, když ji oddělíme od její biologické funkce?

Je to materiál zásadní. Odolný, historicky přítomný, praktický.

 

Napsala jsi, že účelem oděvu není zakrývání těla. Vnímáš tedy kůži spíše jako ochranu, hranici, nebo jako výraz identity?

Kůži v současné době vnímám převážně jako ochranu. Ale během práce na této kolekci se mi potvrdilo, že už i kůže se dá chápat jako forma sebevyjádření. Je to další vrstva, skrze kterou ukazujeme svou identitu, stejně jako to děláme s oblečením. Rozdíl je jen v tom, že kůži si zatím ještě obléct nemůžeme.

Velmi mě zaujalo tvé vyjádření, že siluety oděvů jsou již vyčerpané – co pro tebe znamená tento moment „konce“ a posun k tělu samotnému?

Revoluci. Návrat k tělu samotnému, ale z jiné perspektivy, řekněme futuristické. Už ne oblékat tvar, ale přímo tělo.

 

V anotaci ke svému projektu uvádíš, že účelem je „snaha obléci si kůži, do které jste se nenarodili.“ Vnímáš to tedy více jako již zmíněnou hru s identitou, nebo jako možnost empatie, takzvané slovní spojení ocitnout se v kůži někoho jiného?

Rozhodně ne empatii. Je to spíš myšleno jako štít. Ten pocit, kdy chcete jít ven, ale cítíte se naprosto tragicky, a přejete si, aby vás nikdo nepoznal, ani ten prodavač ve večerce, kam chodíte každý den. „Fake it till you make it“ ve své nejhmotnější podobě.

 

Jak reagovali lidé, když poprvé viděli tvou práci?  Fascinovaně, nebo i s určitým neklidem?

To je různé. Někteří byli nadšení, jiní trochu v šoku, přece jen latex a téměř nahé siluety nejsou zrovna mainstream. Lidi mimo umělecké kruhy mají tendenci hned myslet na sex, takže otázka „je to fetish kolekce?“ přišla poměrně brzy. A ano, do jisté míry je, ale trochu mě mrzí, že se myšlenka redukuje jen na tuhle rovinu. Na druhou stranu, kdyby moje práce nikoho nevyváděla z komfortní zóny a nekladla otázky, dělala bych něco špatně.

 

Byla práce na tomto projektu časově náročná? Jak dlouho celý proces trval?

Ano. Ne kvůli tvorbě jednotlivých kusů jako takových, ale kvůli lití a schnutí latexu. To zabralo nejvíc času. Celý projekt, včetně konceptu a návrhů, trval asi měsíc.

 

Přepadly tě během práce na projektu nějaké pochybnosti? Musela ses potýkat s komplikacemi?

Já osobně jsem velký improvizátor a měla jsem jasnou vizi, za kterou jsem si šla. A protože jsem tvrdohlavá, jakmile se pro něco rozhodnu, už to nezpochybňuju, takže pochybnosti nebyly. Komplikace samozřejmě ano. Nečekala jsem, že latex bude schnout tak dlouho, a bublinky, které se v něm tvořily, jsem musela ručně odstraňovat skoro s chirurgickou precizností. Jinak ale celý proces beru spíš optimisticky, přemýšlet za pochodu je moje specialita, takže jsem si to ve výsledku opravdu užila.

 

Co ti práce na tomto projektu přinesla? Naučila ses něco nového?

Latex jsem nikdy předtím nepoužila, takže jsem se naučila hodně. Bude se to hodit i v budoucnu, minimálně vím, co a jak.

 

Jak důležitá je pro tebe reakce tvého okolí na tvou tvorbu? Snášíš dobře kritiku?

Pro mě je zásadní, jestli jsem se svým projektem spokojená já. Pokud ano, kritika mě nezraní, naopak ji dokážu přijmout a využít dál. Ale nebylo to tak vždy. Jako teenager jsem brala všechno smrtelně vážně a kritika mě dokázala neskutečně zranit. Až studium fashion designu na vysoké škole mě naučilo odstupu od své práce a nebrat si feedbacky jako útok na svou osobu, ale jako způsob zlepšení své tvorby. Což je někdy nepříjemné, ale zároveň nesmírně užitečné.

 

Byla kolekce představena veřejnosti? Například v rámci nějaké výstavy, přehlídky?

Ano, u maturitní obhajoby a později v Galerii Emilie Paličkové.

 

Co tě přivedlo k tomu se přihlásit do soutěže Národní cena za studentský design?

Myslela jsem si, že to je skvělá příležitost, která se perfektně hodí do životopisu. :)

 

Představ nám své směřování v rámci designérské práce. Na který svůj výtvor jsi například nejvíce hrdá?

Celá moje dosavadní kariéra studenta byla převážně o experimentaci a zkoušení. A věřím, že to tak zůstane i dál. Oblíbený výtvor nemám. Na konci každého projektu svou práci nesnáším, protože jsem s ní strávila příliš mnoho času. Teprve s odstupem se dostaví respekt a schopnost ji vidět v jiném světle. Je to takový cyklus lásky a nenávisti.

 

Tvá oděvní kolekce byla maturitní prací vytvořenou v rámci studia na Vyšší odborné škole textilních řemesel a Střední umělecké škole textilních řemesel v Praze. Byla jsi zde spokojená? Jak tě studium na této škole obohatilo? Jak tě podpořili při tvorbě oděvní kolekce?

Byla jsem spokojená. Našla jsem tam lidi, kteří se stali jedněmi z nejdůležitějších v mém životě, se dvěma bývalými spolužáky dnes bydlím v Belgii. A co se týče pedagogů, jsem jim vděčná, že mi nechali prostor k experimentům a hraní. Není úplně jednoduché ustát tvrdohlavého studenta, který si nenechá s ničím pomoci a věří, že má vždycky pravdu, a přesto mi poskytli svobodu tvořit.

 

Chtěla by ses designem živit? Co tě čeká teď? Pokračuješ ve studiu? 

Popravdě netuším. Fashion design je glorifikovaná, neskutečně náročná a špatně placená práce, takže chci zůstat realistická. Ráda bych se ale určitě pohybovala v uměleckých kruzích. Momentálně studuji v Antverpách obor fashion design, opět od prvního ročníku. Minulý rok jsem po čtyřech měsících odešla, letos to zkouším znovu. Uvidíme, jak to půjde, v ideálním případě školu dokončím. Ale jsem spíš typ člověka, který vymýšlí za pochodu, než aby plánoval budoucnost.

 

Myslela sis odjakživa, že budeš designérkou, nebo jsi v dětství snila o jiné profesi?

Byl to můj sen od dětství. Od sedmé třídy jsem se připravovala na návrhářskou střední školu a té cesty se držím dodnes, i přes loňský „výpadek“.

 

Necháváš se ve tvorbě ovlivnit současným děním? Reaguješ na společenská témata? 

Rozhodně ano. Vkládám do své práce feminismus, často reaguji na konzumerismus. Ale zároveň věřím, že ne každé dílo musí mít hluboký společenský přesah, aby mělo uměleckou hodnotu.

 

Máš nějaký designérský nebo umělecký vzor? Kdo je pro tebe inspirací?

Nemám konkrétní osobu. Inspiruji se spíš směry, atmosférou a tím, co zrovna rezonuje.

 

Kdo tě nejvíce podporuje ve tvé designérské práci?

Nevím, jestli mám někoho konkrétního, kdo by mě podporoval přímo v návrhářství. Ale moji rodiče mě podporují v každé hovadině, kterou si vymyslím. Patří mezi ty typy lidí, kteří věří, že jejich dcera zvládne cokoliv, když za to bude dostatečně bojovat. Pokud mám ale jmenovat, tak moje maminka byla vždy tou, kdo moji kreativitu podporoval nejvíc.

 

Máš nějaký sen v oblasti designu či umění? Čeho bys chtěla dosáhnout? Například vysněný projekt či designérské studio, se kterým bys ráda spolupracovala?

Můj sen je mít práci, která mě baví, je dobře placená a kam se budu ráda vracet. Nejde o konkrétní studio nebo projekt, spíš o pocit, že to, co dělám, má smysl.

 

Jak ses k umění a designu dostala? Co pro tebe design a umění jako takové znamená?

Umění mě bavilo od dětství, vždycky jsem byla kreativní a rodiče mě v tom podporovali. Design jsem si vybrala proto, že jsem byla dítě a přišlo mi to jako hrozně vznešená a skvělá práce. :)

 

Kde hledáš nápady pro svou tvorbu?

Všude – v knihách, filmech, hudbě, na ulici. Před každým projektem si dělám brainstorming a pak z toho vždycky něco zajímavého vypadne.

 

Stává se, že tě někdy trápí tvůrčí krize? Máš nějakou strategii, jak ji překonat?

Samozřejmě. Minulý rok jsem po přestěhování do Belgie a začátku studia na své vysněné škole naprosto vyhořela. Vyřešila jsem to tím, že jsem se po Vánocích do školy nevrátila a měla čtyřměsíční depresivní období, kdy jsem byla zalezlá v posteli a cítila se jako největší zklamání. Pak přišlo léto, spousta zábavy a přátelé a rodina, kteří mě vytáhli zpátky. Takže za mě bych doporučila se krizi vyhnout dřív, než bude moc pozdě a nedělat si ze studia absolutní prioritu, která vás ponoří do depresí.

 

Na čem právě pracuješ? Jaké jsou tvé plány do budoucnosti?

Momentálně na školních projektech. Všechny mé budoucí plány obsahují přání dodělat školu.

 

Jak odpočíváš? Co tě kromě umění či designu baví a nabíjí novou energií?

Když mám čas a peníze, lezu po stěnách nebo po horách. Když ne, sáhnu po knize, hledám a poslouchám novou hudbu, dívám se na filmy. Občas mě přítel donutí jít do fitka, tam energii sice spíš ztrácím, ale aspoň mám pocit, že se sebou něco dělám.

 

Co tě v poslední době potěšilo?

Přestěhovali jsme se s mými nejbližšími kamarády do společného domu a tím pádem nemusím vařit.

 

Děkuji za rozhovor a přeji hodně úspěchů ve tvorbě i studiu.

Julie Vojtková

 

Autor fotografií: Karel Tůma

Práci si můžete prohlédnout na: https://www.studentskydesign.cz/cs-cz/detail/1332/

Připojené obrázky

Naši partneři:

  • Slovenské centrum dizajnu