Design Cabinet CZ

13.10. 2023

Také českým nemocnicím a dalším zdravotnickým zařízením zoufale chybí profese ergonomů

Design v souvislostech

Úvodem pro zajímavost uvedu, že se roku 2016 v Praze rozběhl projekt simulačního centra zdravotnických zařízení pro testování ergonomie, pro který Ministerstvo zdravotnictví připravovalo v ulici Na bojišti technologicky zařízený objekt. Prvním navrženým tématem bylo testování vybavení zubních ordinací a chystala se další. Tehdejší předseda vlády Andrej Babiš však po dvou létech rozběhnutý projekt bez ohledu na již vložené finanční prostředky zcela zrušil. Spolupráci na něm měla odborná pracoviště ČVUT, například Fakulta biomedicínského inženýrství nebo Ústav průmyslového designu Fakulty architektury. Kdyby k bezhlavému zrušení nedošlo, možná nebylo další řádky třeba psát.

Zejména totiž české nemocnice, podobně jako hromadní dopravci stále ignorují ergonomické kvality svých interiérů, což se nepozorným může zdát nedůležité, ale přečtení následujících řádek vás jistě přesvědčí o opaku. Vinu na tom nese i praxe, kdy zdravotnická zařízení navrhují specializované projekční ateliéry, které mají s nemocnicemi zkušenosti. Na to zadavatelé spoléhají, aniž vědí, že ergonomii, nebo jiné přednášky seznamující s interakcí lidského těla mají zatím jen na několika málo progresívních školách architektury. Architekti proto celkově žijí v mylné tradici, že jsou na projektování pro člověka dostatečně připraveni.

Řadu názorných příkladů absence odborných znalostí uvedeme nejlépe paradoxem. Existuje naivní snaha zvýšit komfort českých zdravotnických zařízení instalováním televizorů. V době fungování televizního vysílání v mobilních telefonech je to snaha zbytečná a současně také škodlivá. Obecně jsou obrazovky nejen ve veřejném prostoru považovány za zdroj audiovizuálního smogu (znečistění). Zdravotnická zařízení jsou navíc místem, kde vždy platil starý ověřený princip „ticho léčí“. Toto kupodivu pochopili manažeři, kteří si nechali vnutit reklamními agenturami monitory do čekáren ordinací, kde ale naštěstí došlo k všeobecné shodě jejich užívání bez zvuku. Instalace televizorů na pokoje pacientů jsou však prováděny zcela lhostejně k potřebám pacientů. Nemají totiž k dispozici sluchátkový systém, který by každý pacient použil, kdyby chtěl program sledovat. Jde technicky i finančně o maličkost, takže je zřejmé, že k chybě dochází z naprosté neznalosti základních potřeb nemocného člověka, který má právo kdykoliv i přes den spát. Samozřejmě se najdou alibisté, kteří prohlásí, že lidé na pokoji se přeci dohodnou, kdy televizi používat. To je samozřejmě zcela naivní, ignoruje to znalost českých poměrů i skutečnost, že pouštění AV-techniky představuje v soudobé společnosti jistý druh závislosti.

Čekárny sice mají u televizorů vypnutý zvuk, ale oplývají často jiným diskomfortem. V naivní snaze pro vzdělávání pacientů jsou v nich umístěny naturalistické kresby a fotografie různých vnitřních orgánů napadených mnoha nemocemi. Osvěta je sice potřebná, ale jinde a psychologicky promyšlená. V čekárnách obrázky jen podporují depresívní stavy pacientů, z nichž je pak musejí lékaři pracně hledanými optimistickými slovy složitě léčit.

Pokud chce vedení nemocnice podpořit léčebný komfort, namísto televizorů by mělo řešit dostatek přírodních materiálů na lůžkových odděleních nebo úpravu denního režimu přátelského různorodým vlastnostem pacientů.

Princip „ticho léčí“ je psychické kvality a ta je pro léčení mimořádné důležitá. Bohužel ji dnes nechápe ani zdravotnický personál, který přestal v léčebných zařízeních mluvit potichu, zavírat dveře klikou a organizovat denní program tak, aby v něm bylo místo pro individuální odlišnosti nemocných. Situace je tak zásadně v nepořádku, že je nezbytné o ní mluvit co nejvíce nahlas. Paradoxním příkladem je ve frekventovaném britském televizním seriálu „Doktor Martin“ kritika hlavního hrdiny (že je sice odborník, ale neumí se chovat k pacientům), která jej může připravit o licenci, což by v českém prostředí vedlo k propuštění nejméně jedné třetině zdravotních sester. Že jich je nedostatek, není argumentem, neboť i v seriálu padlo slovo, že lékařů je na britském venkově nedostatek. Všechna čest velkému množství českých zdravotních sester, které umějí citlivě s pacienty komunikovat. Ale ty ostatní jsou opravdu jen technicky náročně kvalifikovaný pomocný personál.

Pojďme ale k dalším nedostatkům ergonomie. Česká republika patří k významným výrobcům a exportérům speciálních nemocničních lůžek, mnohdy navrhovaných našimi designéry. Ta nejdražší přesahující cenou sto tisíc korun jsou technologicky silně vybavená, při čemž je nepochopitelné, že mají zcela zásadní nedostatky vztahující k základním kvalitám. Jednou z hlavních funkcí léčebného lůžka je servomotory obsloužená změna výšky a systematické naklopení jednotlivých částí plochy. Když si totiž zvednete více část pod zády do funkce opěráku křesla, musíte trochu vytvarovat zbytek postele, abyste tělem neklouzali dolů. To vše je funkční s jednou výjimkou. Ovladač spojený s lůžkem kabelem má velmi nepraktický způsob uchycení závěsem, takže snadno méně soustředěnému pacientovi spadne na zem. I když je člověk schopen vstát a zvednout jej, je to nepříjemná situace. Většinou však toho schopen není. Volat každou chvíli sestru, aby ovladač ze země podala, se nechce nikomu. Jediné řešení je v respektu ergonomie ovládání. Udělat prakticky funkční úchyt zvládne i začínající designér. Je ale třeba vytvořit také pojistku problému vytvořením náhradního ovládání na pevném madlu postele, které nemusí být zrovna nejpraktičtější, ale jako jistota pro pacienta je nutný. Celý problém vede k zamyšlení, proč v době, kdy všechno možné i zcela zbytečné dnes dálkově ovládáme mobilními telefony, nemá postel ovládání bezdrátové, nebo duplikované do telefonu pacienta. Jde o typický příklad jednoduchého problému, který nikoho nevede ke snaze o zlepšení. Je i paradoxní v souvislosti s celkovým vybavením a vysokou cenou léčebného lůžka.

Jeho další nedostatek vypadá na rozdíl od uvedeného speciálně, ale není. Jde o potřebu vyhřívání lůžka. Někteří starší pacienti jsou zimomřiví, u jiných teplo vyžaduje léčebný proces, jindy může jít o běžnou situaci, kdy dva pacienti „přehlasují“ třetího za účelem permanentního větrání oknem. Pro neinformované uvedeme, že elektrické vyhřívací podložky, běžně užívané v domácnostech, nelze v nemocničním provozu aplikovat, neboť by musely procházet bezpečnostními testy. Proto mají v nemocnicích speciální teplovzdušný ventilátor, který pomocí textilního potrubí připojí k posteli pacienta tak, že je nahříván shora. Zařízení je těžkopádné a hlučné, má-li například běžet celou noc, lidé se nevyspí. Instalovat do konstrukce léčeného lůžka vyhřívací elektrický prvek je přitom technicky neproblematické a levné. Žádné z lůžek podle sdělení personálu několika nemocnic takové postele nemají. Čeká výrobce s inovací na požadavek zákazníka? Asi se nedočká. Oslovili jsme namátkou řadu zdravotních sester dotazem, zda si zkusily někdy na speciální drahé lůžko samy lehnout a vyzkoušet jeho prvky. Žádná nám neodpověděla kladně.

Další zásadní ergonomické nedostatky najdeme v nemocničních hygienických zařízeních, a to včetně těch, které jsou součástí jednotek intenzívní péče, kde na ergonomii záleží nejvíce. Nikoho neomlouvá, že o hygienických typech sedátek na mísy WC nikdy neslyšel. Protože asi naopak všichni slyšeli o zvýšených mísách, které usnadňují vstávání, ale ty také v nemocnicích nenajdeme. Pro špatně pohybující se pacienty po operacích jsou v koupelnách velmi důležitá nejen různá madla „na každém kroku“, ale i odkládací poličky a věšáčky na drobnosti, které jinak je nutné dávat na zem, pokud na ni samy například z umyvadla nespadnou. Mnozí lidé také nechápou, jak velký praktický rozdíl je mezi systematicky promyšleným a konvenčním řešením sprchového koutu. V místech, kde hygiena pro oslabené pacienty hraje velkou roli, což potvrdily nemocnice instalací dávkovačů dezinfekce a pravidelným dezinfikováním dveřních klik už před epidemií covidu, je nezbytné, aby měla hygienická zařízení většinu ovladačů bezdotykových nebo formou pedálů. Nemají.

Pak je zde otázka dezinfikování zařízení a místností. Jednak není reálné zaručit, aby je personál dělal vždy spolehlivě, a pak tu máme vinou dezinfekce zcela nepříjemný nárůst odolnosti nemocničních bakterií, které jsou vážnou hrozbou pro starší pacienty a všechny lidi se sníženou imunitou. Přitom už léta existuje značně funkční systém dezinfekce ultrafialovým zářením, které je mimo přímý kontakt s člověkem neškodné. Ve zdravotnických zařízeních se přitom dnes nachází mnoho složitých technologií, takže zajistit UV-zářiče na spolehlivý typ spínačů, které je vypnout před vstupem pacienta do místnosti, není žádný problém.

V běžných médiích se velmi často dnes setkáme s informacemi o tom, jak barva světla ovlivňuje nástup spánku. I to je jeden z důležitých, a přitom jednoduchých a levných prvků, kterými lze podpořit léčení. Včetně rozsvěcování pomalým nárůstem intenzity, aby silné světlo nezpůsobilo u probuzeného nepříjemný šok.

O dalším problému již před časem Design Cabinet CZ psal. Jde o dávno překonané řešení nemocničních nočních košil zvaných lidově (a zřejmě již také výsměšně) „andělíček“. To, že ergonomie odívání tvoří jedno ze základních témat oboru, mnoho lidí stále neví. Přesto není pro nikoho těžké si představit, že košile musí být alespoň tak dlouhá, aby se v ní nehygienicky nesedělo s „nahým zadkem“ a především musí být pro hůře pohyblivé pacienty snadno a spolehlivě zapínatelná. Tomu zásadně brání systém uzlíků umístěný v rozparku na zádech. A pokud bychom vzali v úvahu, že v nemocnicích je vše přizpůsobeno především pohodlí personálu, tak si uvědomme, že mnohé úkony provádějí sestry a lékaři pacientovi na přední části těla, která je nerozepínatelná a minimum na zádech. Ale tradice je tradice, tak těžko něco měnit. Bohužel „andělíček“ je jediným oděvním prvkem, který si člověk do nemocnice nemůže přinést sám, protože mu ho ještě v bezvědomí oblečou na operačním sále.

Není však jen „andělíček“ nepraktickým produktem nešikovného návrháře. V nemocnicích má pacient často k tělu připevněny plastové sáčky, ze kterých mu do žíly proudí léčebná kapalina nebo je mu trubičkou odebírána moč či odpadní tekutina z operované rány. Aby mohl jít na záchod nebo umývárny, sáčky jsou mu zavěšeny za oděv, ale tak neprakticky, že mu hadičky překážejí v chůzi, ale pak hlavně při různých úkonech v hygienickém zařízení. Ale hlavně že jsou nemocnice oblepeny instrukcemi, jak se bránit nebezpečnému pádu. Zlepšení je čistě otázkou logické úvahy designéra. To by ale někdo musel nápravu chtít.

Nepodařilo se nám ověřit uvedené kvality v drahých soukromých sanatoriích. Ta se jistě snaží mnohé prvky komfortu řešit. Včetně principu „ticho léčí“. Charakteristické však je, že ticho není produktem nějakých drahých, těžko dostupných technologií, ale jen pochopení zdravotního personálu. To se týká i mnoha technických doporučení, kterými mohou nemocnice dosáhnout rychle, levně a snadno standardu uživatelsky přátelského prostředí.