Design Cabinet CZ

06.03. 2017

Známý i neznámý rebel Josef Frank

Historie a osobnosti

Vídeňské muzeum užitných umění MAK nepřestává udivovat zajímavými výstavami, které čerpají z nekonečné studnice dějin světového designu.

Ani poslední instalace „Architekt Josef Frank – against design“ (Architekt Josef Frank proti designu) nebyla výjimkou. Už od vstupu přitáhla zrak každého návštěvníka pestrá paleta textilních potahových látek. Je vůbec možné, že je vytvořil člověk, který se narodil na konci předminulého století? Působí tak svěže a nadčasově!

 

Josef Frank patří k vůdčím osobnostem nové architektury v Evropě nejen díky svým stavbám, projektům a urbanistickým plánům, návrhům textilií a nábytku, ale i díky osobitému vztahu k problematice otázek navrhování včetně veřejné kritiky meziválečné bytové kultury.

Narodil se roku 1885 v Badenu u Vídně v rodině se židovskými kořeny. Studoval architekturu na technické univerzitě a v roce 1910 obhájil diplomovou práci na téma: současný stav církevních staveb Leona Battista Albertiho. 

 

První interiér, kterým na sebe upozornil hned po ukončení studií, patřil manželům Tedescových (Frankově sestře). Revolučně zde prolomil pravidla Gesamtkunstwerku, která používal například Josef Hoffmann. Místo stylově jednotného zařízení totiž vytvořil individuální solitéry dokončené intarzií, ale tvarově zcela odlišné. Čitelný vliv italské neorenesance, neoklasicismu a biedermeieru se střídal s lidovým uměním, ale i s prvky vídeňské moderny. Frankův zájem o historické tvary se spojil s jeho pragmatickým pojetím interiéru, který působil tak, jako kdyby vznikl zcela náhodně.

 

Překlad knihy anglického architekta Macklay Hugh Balie Scotta Häuser und Gärten (Domy a zahrady), dostupný od roku 1912, ovlivnil výrazně Josefa Franka i celou vídeňskou školu.  Scott v knize kladl velký důraz na centrální halu. V jeho pojetí to není pouhý průchod ke schodům, ale shromažďovací místo. Dobře navržený dům je jako město s ulicemi, které vedou na náměstí, kde je vyloučená doprava, aby tu mohl být klid. Cizinec se zde ihned orientuje, aniž by se musel ptát, kde je radnice a tržiště.

 

Název inspirující knihy Frank použil k označení firmy „Dům& zahrada“, kterou společně s Oskarem Wlachem založil v roce 1925 s ambiciózním cílem nabízet prostý, elegantní a účelný nábytek a bytové doplňky (svítidla, textilie), které podle Frankových návrhů vyrábělo cca 40 malých a středních podniků. On sám fungoval jako poradce a bytový architekt a našel si čas i na to, aby se věnoval malbě.

 

Frank se projevil radikálně ve své praxi ale i teoreticky. Nepřestával kritizovat bytovou kulturu meziválečného období ovlivněnou rakouskými modernisty, vzepřel se Gesamtkunstwerku, ale i funkcionalismu a permanentně bojoval proti kýči a trivialitě. Trpělivě a cílevědomě prosazoval myšlenku přiměřeného bydlení pro všechny vrstvy obyvatel.

 

Centrálním tématem jeho kritického myšlení byla oblast uměleckého řemesla, do kterého se snažil vdechnout moderního ducha. Svoje myšlenky formuloval do četných článků, vydal tři knihy. Je jasné, že pokusy o reformu uměleckého řemesla narážely na konzervativní frakci tehdejší společnosti.

 

Po 1. světové válce byla Vídeň vybavena dopravní infrastrukturou, ale bytová otázka zůstala nedořešena. Naléhavá potřeba velkého množství bytů se nejčastěji řešila tzv. superbloky s velkými byty, které se tvářily aristokraticky, byly však pro dělníky nepoužitelné. Jejich autory byli modernisté – žáci Otto Wagnera. Frank tyto „paláce lidového bydlení“ stejně jako Adolf Loos kritizoval, sám ale několik podobných staveb realizoval. Odmítl je však romantizovat pomocí zdobených štítů a arkýřů a všemi prostředky se snažil potlačit jejich monumentalitu. 

U nás je Josef Frank známý především díky rakouskému Werkbundu, který založil na základě vlastních zkušeností z činnosti Werkbundu německého. Jednou z významných aktivit této osvícenecké instituce byl projekt sídliště ve Weissenhofu, jehož výstavby se v roce 1927 zúčastnily nejvýznamnější evropské osobnosti (Le Corbusier, Mart Stam, Ludwig Mies van der Rohe, Walter Gropius atd.). Pod vedením Miese zde Josef Frank jako jediný Rakušan vyprojektoval dvojdům. Jeho vnitřní vybavení, zejména textilie, čalouněný nábytek a hlavně holé polštáře však vyvolaly kritiku modernistů, kteří Frankův interiér přirovnali k veřejnému domu. Kritikové ale nešetřili ani dům Le Corbusiera, kde byl poprvé použit bidet, jehož význam vlastně nechápali.

Součástí katalogu výstavy byl Frankův text namířený proti posilujícím doktrínám moderny s jeho známou antidogmatickou větou: „Může se použít vše, co se použít dá.“ Kolonie Weissenhof jako jedinečná stavební operace podporovaná médii se stala vzorem pro výstavbu podobných sídlišť jako Nový dům v Brně-Žabovřeskách - a také ve Vídni. Je celkem logické, že se jejího řízení ujal Josef Frank.

Právě ve vídeňské kolonii inspirované Weissenhofem měl v letech 1927–1932 šanci prosadit racionální myšlenky Le Corbusiera a Waltra Gropia zhmotněné do podoby městského rodinného domku se zahrádkou, který se měl stát základem moderního stavitelství nejen ve Vídni.

Josef Frank výrazně přispěl ke zviditelnění Rakouska na evropské scéně svojí účastí na mezinárodních kongresech architektů (CIAM). Jako nepřehlédnutelná osobnost se projevil už na 1. kongresu CIAM ve švýcarském La Sarraz v roce 1928, odkud se domů vrátil obohacen novými myšlenkami svých progresivních zahraničních kolegů. Přínos Rakouska do procesu moderní architektury prostřednictvím Franka lze vnímat díky jeho hluboké kritice stávající moderny a zavedení nového diktátu účelnosti.

 

V roce 1933 se Werkbund rozpadl a vznikl Werkbund nový. V pozadí této skutečnosti byl cítit konzervativizmus nepřející myšlence oživení řemesla ne zcela prost antisemitismu. Tyto rozpory a reálné nebezpečí národního socialismu přinutily Franka k emigraci do Švédska, kde v roce 1939 získal občanství. Pro svůj talent zde našel nečekané porozumění. Ve Stockholmu svoji aktivitu spojil s firmou Svensk Tenn vedenou designérkou Estrid Ericson. Zahrnul ji návrhy nábytku, tapet a textilií tak nadčasovými, že se mnohé dodnes vyrábějí.

Válečná léta však prožil v USA. V New Yorku v letech 1942–1946 uplatnil i své pedagogické vlohy přednáškovou činností na School of social research.

 

Svensk Tenn zařizoval četné interiéry pro švédská velvyslanectví a rezidence po celém světě. Pro tyto účely navrhoval Frank mobiliář často v alternativním řešení. Množství nábytkových objektů vzešlých z Frankovy fantazie je neuvěřitelné. Zejména u sedacího nábytku se často nechal ovlivnit historií. V jeho portfoliu lze spatřit inspiraci egyptskou stoličkou, ale i nábytek připomínající řecký klismos, vliv Číny, ale i biedermeyeru, windsorské židle až po shakerský nábytek a prvky hnutí Art and Crafts. Konstrukční, tvarové a estetické výpůjčky z různých období dokázal mistrně přetavit v působivé novotvary. Hrál si s materiály, interiéry dotvářel vlastními návrhy tapet.

 

K Frankovým oblíbeným typům patří přídavné stolky, nejčastěji třínohé s kruhovou deskou. Varianty vnikají díky různé výšce a velikosti desky, dále pak použitím různé konstrukce a tvarování nohou. Podobná pravidla inspirace historií uplatňoval i u úložného nábytku. Vytvořil množství unikátů a svými díly opět podpořil nekonečnou polemiku o tom, zda design je či není umění ve prospěch druhé možnosti.

Frankovy nábytkové objekty nám dovolují nahlédnout do nepříliš probádaného období designu a tvorby interiérů 40. a 50. let a precizují pojem skandinávské kultury, kterou zde paradoxně reprezentuje Rakušan.

 

V pozdějším období byla Frankova práce ovlivněna rezignací. Vnímal velké ohrožení svobody a kultury systémem a pravidly, které měly nahradit tradice. V roce 1958 formuluje tvorbu interiérového prostředí jako tzv. „akcidentismus“. Tím vyslovuje názor, že máme naše prostředí tak uspořádat, jako kdyby vzniklo náhodou. Opírá se o myšlenku, že všechna místa, kde se dobře cítíme, totiž právě náhodou vznikla.

V moderním obytném prostředí podle Josefa Franka panuje chaos. To znamená, že mobiliář (od slova mobile – pohyblivý) nemá své pevné umístění a uplatní se tam, kde je ho momentálně zapotřebí. Proto musí být pokud možno co nejlehčí. Křesla, židle, stůl nebo třeba i klavír mají také vedle svých rozměrů pevně stanovenou potřebu místa kolem sebe, aby mohly být funkčně využity. Kromě toho tvoří v prostoru členění.

Tvar nábytku nemusí být nutně hranolový. Pravoúhlost, která je výrazem pořádku, vyžaduje stálé umístění u zdi. Kulatý stůl se třemi nohami se může postavit kamkoliv a židle kolem něj libovolně uspořádat. Samotnou židli Frank vnímá jako symbol moderního zařizování, přičemž jen 2/3 jejího objemu jsou důležité pro sezení, zbytek je jen dekor.

Podle Franka je zapotřebí, aby nábytek v interiéru nezničil čisté tvary prostoru. A má-li prostor působit příjemně, musí nejprve pochopit sám sebe. Všechny jeho ohraničující linie a plochy určující jeho velikost – podlaha a strop – musí být viditelné bez podstatných přerušení. Nábytek musí stát na nohách, které jsou tak vysoké, že je pod nimi vidět hrana mezi stěnou a podlahou. Nábytek v podobě bedny ležící na zemi ruší ohraničující linii a vzdušné působení prostoru.

 

I když byla velká část Frankova plodného života spojena se Švédskem, dočkal se uznání i ve své vlasti. V roce 1965 uspořádala Rakouská společnost pro architekturu jeho výstavu a v tomtéž roce získal i Velkou rakouskou stání cenu za architekturu. V roce 1991 byla podle něj pojmenována ulice v městské části Donaustadt. Další výstava „Josef Frank, architekt a outsider“ proběhla v roce 2007 v židovském muzeu na Judenplatz ve Vídni. U příležitosti 125. výročí narození získal v roce 2010 cenu Google Doodle. Výstava v MAKu, jež má veřejnosti přiblížit Frankovo dílo v jeho mnohostrannosti, je dalším výrazem vděčnosti Rakouska svému slavnému rodákovi.

 

Zdroj: tiskové materiály MAK

Foto: autorka

 

Ludvika Kanická.

Převzato z časopisu Dřevařský magazín 9/2016

 

www.designmag.com

 

Připojené obrázky

Naši partneři:

  • Nadace pro rozvoj architektury a stavitelství
  • Slovenské centrum dizajnu
  • Česká Stavební Akademie