Design Cabinet CZ

17.09. 2018

Dům uměleckého průmyslu v Praze v historických souvislostech II.

Historie a osobnosti

Historie ikonické pražské stavby 1946 - 1989

2. část

Lenka Žižková

Změny v Domě uměleckého průmyslu v roce 1946

Pokračování 1. části

Po skončení druhé světové války) se v Domě uměleckého průmyslu konala členská výstava Svazu čs. díla (1945-1946), kterou instaloval architekt František Kerhar (1897-1963).

Další historie DUP je úzce spjata s poválečným politickým vývojem, který se rodil již v době války jak na našem území, tak v exilové vládě ve Velké Británii.  Na základě teorie právní kontinuity předmnichovské ČSR vytvořil v červenci 1940 v Londýně dr. Edvard Beneš čs. exilovou státní reprezentaci, v níž převzal funkci prezidenta republiky. Vytyčil program obnovy ČSR v předmnichovských hranicích, pro nějž postupně získal souhlas všech velmocí protihitlerovské koalice. Edvard Beneš abdikoval po donuceném přijetí mnichovského diktátu v roce 1938. Po dobu okupace a neexistence parlamentu vydávala exilová vláda prezidentské dekrety, jež prezident Edvard Beneš jako nejvyšší činitel podepisoval, a po němž jsou v zásadě nepřesně pojmenovány jako „Benešovy dekrety“[1]. Vláda tak zabránila právnímu chaosu po skončení okupace s předstihem, a již v Londýně připravila ústavní dekret, který byl rozhodující pro obnovení právního pořádku. 

Nové prezidentské dekrety organizovaly nejen zestátnění těžkého průmyslu, filmového průmyslu, organizaci lehkého průmyslu, ale také řemeslné, lidové a umělecké výroby a   výroby domácké. O novou organizaci lidové umělecké výroby usilovaly   především moravská družstva SLUM a Slovač a pražská Dorka, které již během protektorátu organizovaly domáckou lidovou a řemeslnou výrobu. Forma družstva umožňovala totiž v době válečného přídělového hospodářství možnost získání určitých výrobních materiálů.  V družstvě SLUM uvažovali už ve válečných létech 1942-1944 o založení vzorkových dílen, což se podařilo až po válce.

Tyto válečné úvahy a snahy po rozvoji a organizaci lidové a umělecké výroby hned po válce vyústily v roce 1945 k vydání Dekretu č. 110/1945 o Organisaci lidové a umělecké výroby. Dekretem byla zřízena veřejnoprávní korporace Ústředí lidové umělecké výroby (ÚLUV), čímž byl určen na dlouhá desetiletí směr dalšího vývoje lidové umělecké výroby a později i uměleckých řemesel v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a na Slovensku.

Dekret stanovuje, co je lidová a umělecká výroba, domácká výroba, výroba umělecko-řemeslná a umělecko-průmyslová. Definoval domácké dělníky, domácké řemeslníky a domácké živnostníky. Stanovoval, jak musí nově vzniklá korporace Ústředí lidové a umělecké výroby fungovat, kdo má být jejím členem, jaká má být její struktura, jaké má mít poradní orgány, jak má získávat a spravovat prostředky k plnění svých úkolů, jak má propagovat produkty, a jak může podporovat i trestat své členy. Korporace měla v poválečných létech velmi důležitou roli, o níž se dnes nezmiňují téměř žádné prameny, proto se jí budeme věnovat v některém z dalších příspěvků. Jedním z významných oddělení korporace bylo zušlechťovací oddělení, které bychom mohli dnes přirovnat k důležitým designérským centrům (v Praze, v Brně).   

Vedení veřejnoprávní korporace ÚLUV v čele s vrchním ředitelem Janem Hrdličkou a ředitelem JUDr. Mirko Trubkou sídlilo na pražské adrese Na příkopě 29, zvelebovací oddělení sídlilo v DUP na Národní třídě. Předsedou korporace byl JUDr. Josef Pražák. Brněnská část ÚLUV pro Moravu a Slezsko sídlila na Veveří ul. č.5. Zemským důvěrníkem pro zemi Moravsko-slezskou byl jmenován Josef Chytil. Ve správním výboru korporace byl i architekt Jan Vaněk (místopředseda Svazu čs. díla), tajemník Svazu čs. díla architekt Karel Koželka byl vedoucím zvelebovacího oddělení ÚLUV. Členové Svazu čs. díla pracovali pro korporaci v různých pozicích, obě členské struktury a činnosti se vzájemně prolínaly. Veřejnoprávní korporace ÚLUV byla zařazena do státního dvouletého plánu, což mělo zásadní vliv na možnosti jejího fungování[2].

V roce 1946 se změnily v Domě uměleckého průmyslu v Praze vlastnické podíly. Podle vyhlášky ministerstva průmyslu ze 7. března 1946 bylo vloženo do Domu uměleckého průmyslu právo vlastnické pro firmu Sandrik, spojené závody na výrobu strieborného a kovového tovaru, národný podnik se sídlem v Bratislavě na jednu osminu [3] . Svaz čs. díla měl v DUP nadále čtvrtinu, Eugenie Franclová a Dr. Marian Novotný po šestnáctinách (oba byli pod národní správou).

V DUP probíhaly nadále výstavy. V letech 1948–1949 zde byla výstava Věci a lidé, s podtitulem Výtvarník ve výrobě. Šlo o návrhy hodnotné tvorby členů Svazu čs. díla a korporace Ústředí lidové a umělecké výroby.[4] V roce 1949 měla úspěch výstava Stavíme na lidové tvorbě[5], v roce 1953 byla úspěšná Výstava vnitřního zařízení pracoviště a obydlí a v roce 1958 zaujala výstava Prostřený stůl.

 

Dům uměleckého průmyslu po sloučení Svazu čs. díla a ÚLUV

 

Historie Svazu čs. díla skončila v roce 1948 po převzetí vedení státu komunisty. Původní spolková činnost tehdy zásahy státu skočila. Byla nahrazena jinými, již socialistickými strukturami.

Svaz českého díla (který byl upraven z názvu Svaz čsl. díla) se na základě usnesení své valné hromady 18. 12. 1948 sloučil s korporací Ústředí lidové a umělecké výroby. Na korporaci ÚLUV převedl svůj podíl na Domě uměleckého průmyslu ve výši 1/2 domu [6].  Předsednictvo ÚLUV schválilo sloučení Svazu čs. díla a ÚLUV na své schůzi 24.1. 1949.

Ke sloučení došlo dnem 1.1. 1949 podle bilance ke dni 31.12. 1948, včetně ideální poloviny domů čp.p.38 39, zapsaných ve složce číslo 38 pozemkové knihy pro k. ú. Praha – Nové město. Podle smlouvy trhové z 12. a 25. 10. 1949 bylo vloženo vlastnické právo: Ústředí lidové a umělecké výroby na jednu čtvrtinu[7].

Korporace ÚLUV musela přijmout všechny závazky Svazu čs. díla včetně dluhu na Domě uměleckého průmyslu. To v něm samozřejmě změnilo vlastnické poměry. Podle usnesení mimořádné valné schůze z 18. 12. 1948 a vkladního prohlášení z 21.3. 1949 bylo vloženo právo vlastnické: Ústředí lidové a umělecké výroby na polovinu [8]

Návrh na splynutí spolku a státní instituce podal architekt Jan Vaněk na valné hromadě 30. 6. 1948, předsednictvo korporace ÚLUV to projednalo a schválilo. Tím se měla zrušit i dvojkolejnost zvelebovací činnosti v uměleckém průmyslu. Korporace ÚLUV tím získala i místo v Domě uměleckého průmyslu. Za svaz obě instituce slučovali architekt Karel Koželka, architekt Gruss, architekt Jindřich Halabala a tajemník Obrthel, za korporaci ÚLUV Jan Vaněk, prof. Júlia Kováčiková-Horová a vrchní ředitel Jan Hrdlička.[9] Podle architekta Jana Vaňka mělo jít o syntézu mezi programy korporace daným dekretem 110/45 Sb., Bloku uměleckého průmyslu a Svazu čs. díla podle inspirativního zdroje - Rady pro průmyslový návrh, která fungovala ve Velké Británii. Svaz českého díla původně chtěl, aby se korporace jmenovala po něm, korporace ÚLUV navrhla kompromis na název Ústředí československého díla. Situace se však politicky vyvíjela jinak a sloučené korporaci zůstal původní název. Vzácný archiv Svazu čs. díla měl zůstat ležet neroztříděný v kanceláři správy Domu uměleckého průmyslu[10].

Okamžitě po převedení poloviny Domu uměleckého průmyslu na korporaci ÚLUV, ta zaplnila všechny výkladce do Národní třídy i v pasáži zbožím. V domě sídlila ještě Krásná jizba Družstevní práce, která měla největší výkladce do Národní třídy i v části pasáže.

 

Korporace ÚLUV měla vlastní knihkupectví. Vydávala například časopis Tvar pro průmyslové výtvarnictví, v lednu 1948 převzala také časopis Věci a lidé, který Svaz čs. díla (a Zemská rada osvětová) vydával od roku 1947[11]. Ten však měl v důsledku politických a organizačních značné problémy. V roce 1949 fungovalo knihkupectví v prodejně UVA (patřila svazu družstev). Poté se přemístilo na Národní třídu 37 do pražského Platýzu. Od roku 1955 se jeho plocha rozšířila a prodávaly se zde i produkty korporace ÚLUV.

Korporace ÚLUV tedy získala ¾ vlastnictví DUP likvidací Svazu čs. díla, který se rozešel „dobrovolně“ (protože jeho náplň převzala dle dekretu prezidenta republiky 110/45 Sb. korporace ÚLUV) a předchozí koupí podílu M. Bendové. Firma Sandrik byla zestátněna dnem 27. října 1945 podle dekretu prezidenta 100/45 Sb. Po dlouhých peripetiích s výměrem Ministerstva těžkého strojírenství byla 1/8 domu po Sandriku převedena do správy ministerstva kultury, které ho nakonec opatřením z 19. května 1958 (č. 8.497/58 E II) převedlo z vlastní správy do správy ÚLUV.

Veřejnoprávní korporace ÚLUV převzala při likvidaci Svazu českého díla také 3 000 000 Kč půjčku na DUP od ministerstva průmyslu, kterou pak splácela a platila z ní úroky až do konce roku 1952. 

V roce 1950 proběhla reorganizace ministerstva průmyslu na ministerstvo těžkého průmyslu a ministerstvo lehkého průmyslu. To mělo vliv na chod korporace ÚLUV, která byla zařazena pod ministerstvo lehkého průmyslu.

V nedatovaném dokumentu ve Státním oblastním archivu je zachován tento text: „Neúplná koncepce dekretu 110/45 Sb. zavinila, že ÚLUV bylo až do února 1948 dezorientováno ve svých úkolech. Po únoru 1948 se ukázala potřeba sjednotiti snahy ÚLUV s dosavadními snahami Svazu čs. díla a zaměřit činnost ÚLUV správným socialistickým směrem, jež by dobře sloužil našemu znárodněnému průmyslu v celé šíři.“[12] Nad korporací se začaly stahovat politické mraky. Byla to na tehdejší dobu důležitá a velmi progresivní (dodnes nedoceněná) instituce, s níž nebyla nastupující komunistická nomenklatura „spokojená“, proto usilovala o její zrušení a změnu. Důvodem bylo ale i to, že se zásadně zredukovalo množství soukromníků a drobných výrobců, o které se korporace mj. starala.  V 1953 se počet soukromých živností pohyboval na dvacetiprocentní úrovni z roku 1948.[13] Soukromý sektor byl ve své většině zlikvidován už do roku 1950. Byly znárodněny nejen všechny drobné průmyslové závody, ale i převážná většina maloobchodu.[14] Korporace ÚLUV tak ztrácela základnu, kterou velmi činorodě podporovala, a pro kterou pracovala.   

„Nespokojený“ stát tedy prostřednictvím ministerstva vnitra zřídil v břenu roku 1953 rozpočtovou organizaci Výzkumný ústav výtvarné hodnoty, ekonomie a technologie místní výroby. V korespondenci vysvětlující vznik tohoto útvaru je používán název ÚLUV – ústav pro výzkum a výtvarnou hodnotu výroby a podniků místního hospodářství (adresa Dům uměleckého průmyslu, Národní 36, Praha II) [15]. Byla to přímá rezortní organizace, která byla pověřena plněním celostátních úkolů v oboru, v němž byl dříve činný Svaz čs. díla. Zadání však znělo jinak: „Výzkumný ústav měl převzít péči o studium tradiční lidové výroby, lidových krojů a klasické řemeslné práce k jejich oživení a uplatňování tradičních prvků lidové kultury pro nové předměty denní spotřeby a navázat na tradici Ústředí.“[16]

V oficiálním dopise korporaci ÚLUV zdůvodňující poslání výzkumného ústavu bylo sděleno: Postupem vývoje našeho hospodářství a vývoje na poli lidové umělecké výroby jako úseku kulturní péče státu, bylo ÚLUV organizováno jako ústav ministerstva vnitra s posláním výzkumu, jež má pro celý stát zajišťovat neustálé zvyšování kulturní umělecké hodnoty výroby oborů shora uvedených[17].

Výzkumný ústav (tedy výzkumné a výtvarně–vývojové pracoviště) sídlil v DUP na Národní tř. 36, Praha II. Bylo zrušeno dosavadní organizační uspořádání korporace ÚLUV na zvelebovací oddělení, technické oddělení a oblastní závody a stanovena nová výzkumná a výtvarně-vývojová pracoviště, která se dále dělila podle oborů a materiálů.  Ředitelem výzkumného ústavu byl JUDr. Babka.

Pražská centrála byla řízena vrchním ředitelem Janem Hrdličkou, vedoucím zvelebovacího oddělení a současně vedoucím výtvarníkem byl jmenován akad. mal. Jan Kotík, expertem PhDr. Karel Herain, jako návrháři byli určeni Vít Grus a Alena Kroupová, ediční a propagační vedl ing. Josef Raban a knihkupectví dr. Štorch-Marien. Tato nová organizace měla začít fungovat hned od 1. dubna 1953.  30. března vyšla směrnice o vnitřním schvalování návrhů a vzorů pro výzkumné pracoviště a současně v nich bylo uvedeno složení schvalovacích komisí[18]. Tak se od roku 1953 začalo budovat nové ústředí jako samostatná organizace zřízená Ministerstvem kultury.

V Domě uměleckého průmyslu otevřela Krásná jizba (tehdy ještě jako prodejna Družstevní práce) nový obchod s vyšívaným zbožím a ve výstavním sále proběhla v prosinci její výstava Lidová výroba dneška.

V roce 1953 došlo ke znárodnění, které se na Dům uměleckého průmyslu ani korporaci ÚLUV nevztahovalo. Původní spolumajitel Svaz čs. díla byl spolek a veřejnoprávní korporace byla dekretem prezidenta republiky zřízena teprve 27.10.1945.  

Vlastníky Domu uměleckého průmyslu v roce 1953[19] tedy byli:                                                                                                                                        a) veřejná korporace ÚLUV z ¾                                                                                               b) Sandrik a.s. Praha 1/8                                                                                                  c) Národní správa (ONV Praha 2) 2/16

Komplikace kolem vlastnictví domu však neskončilo, neboť jeho 7/8 bylo v roce 1954 převedeno se zpětnou platností k 27. říjnu 1945 a zbývající 1/8 k 1. lednu 1954! 

Po celou dobu existence Domu uměleckého průmyslu se o něj starala Společnost Domu uměleckého průmyslu a veřejnoprávní korporace ÚLUV. Správa DUP vedla účetnictví, uzavírala a splácela hypotéky.

K 19. 5. 1954 měla Správa DUP dluh vůči korporaci ÚLUV, Sandriku, a národní správě (původních majitelů Eugenie Franclové a Dr. Mariana Novotného).    

Korporace ÚLUV byla v roce 1954 už totálně ochromená, navíc postupně převáděna pod různá ministerstva - nejprve do působnosti ministerstva lehkého průmyslu, pak ministerstva vnitra, a pak do působnosti ministerstva místního hospodářství. A navíc postupně probíhala delimitace ze Svazu čs. díla a části korporace ÚLUV do výzkumného ústavu.

Vzhledem k tomu, že od roku 1954 nemohli už ani drobní výrobci pracovat jako soukromníci, začala korporace ÚLUV budovat takovou výrobní strukturu, aby pod jejími křídly mohly pokračovat alespoň nejzajímavější obory a dílny.

Nicméně bylo již jasné, že nebude možné nadále slučovat pod jednou institucionální střechu lidovou uměleckou výrobu, umělecká řemesla a výrobu průmyslovou. Proto v tomtéž roce zpracoval akad. malíř Jan Kotík návrh na zřízení Institutu pro průmyslové výtvarnictví, který by se zabýval jen průmyslovou výrobou.

 

Delimitace prodejen Krásná jizba Družstevní práce

 

V roce 1955 již neměla síť prodejen Krásná jizba, která tehdy patřila Družstevní práci – ústřednímu družstvu uměleckých řemesel (DP-UŘ) dostatek zboží (nový komunistický aparát zrušil živnostníky, malé firmy i některá výrobní družstva), navíc jí konkurovaly levnější prodejny UVA (patřily svazu výrobních družstev) a časopis Tvar (prodejem originálů). Také korporace ÚLUV měla v tomto období velké problémy s dodávkami některých firem, především nábytkářských, které nedodávaly zboží včas nebo nebylo zboží kvalitní nebo kompletní, často bylo poškozené, nebyl dostatek kovodělného materiálu pro výrobní firmy, byly neustálé problémy s dopravou, některé firmy na objednávky ani výzvy vůbec nereagovaly[20].

Tak bylo rozhodnuto o delimitaci Krásných jizeb do ÚLUV/ústavu a do Díla (distribučního podniku Českého fondu výtvarných umění). V Družstevní práci – tehdy ústředním družstvu uměleckých řemesel byl od toku 1955 ředitelem architekt Karel Koželka (předtím vedoucí zvelebovacího oddělení ÚLUV a tajemník Svazu čs. díla). Dohoda o delimitaci obchodní činnosti mezi Dílem a korporací ÚLUV stanovila, že ÚLUV se zaměří na zboží vlastní lidové umělecké výroby a podobné zboží jiné provenience, kdežto Dílo se orientuje na dřívější odbytovou síť DP-UŘ, tj. výrobky „prováděné v materiálech všeho druhu podle návrhů výtvarníků“[21].

Krásná jizba musela nabídnout své prostory Dílu pro prodej originálů a korporaci ÚLUV pro prodej lidové umělecké výroby. Nicméně v prodejnách Krásné jizby ÚLUV se mělo prodávat nejen vlastní zboží, ale i produkty DP–UŘ. Delimitace prodejen na obě instituce proběhla k 1. květnu 1955. Do ÚLUV přešly z Družstevní práce prodejny Krásná jizba v Praze (tj. v DUP na Národní třídě), Brně, Ostravě a Karlových Varech[22].  Prodejna z Platýzu na Národní třídě se měla přemístit naproti do Krásné jizby a v Platýzu se měl rozšířit prodej knih.

V roce 1955 byla značka ÚLUV zapsána do rejstříku ochranných známek.

 

Nová státní odborná organizace Ústředí lidové umělecké výroby a Dům uměleckého průmyslu

 

Zásadní zvrat pro korporaci ÚLUV a ústav nastal v roce 1957. Příkazem ministra školství a kultury ze dne 28. prosince 1957 č. 60 byla vytvořena nová organizace se stejným názvem Ústředí lidové umělecké výroby. Účinnost nově vzniklé odborné organizace Ústředí lidové umělecké výroby byla stanovena na 1. leden 1958.

Dosavadní Ústředí (korporace) bylo zrušeno a jeho majetek propadl státu. Nově zřízenému Ústředí svěřilo Ministerstvo školství a kultury majetek do jeho správy. Zvláštním výnosem ze dne 19. května 1958 č.8/497/58 svěřilo novému ÚLUV toto ministerstvo do správy i Dům uměleckého průmyslu na Národní tř. 36 (obě budovy čp. 38 a 39). Během počátku roku 1958 byli převedeni do evidence stavu pracovníků nového ÚLUV i zaměstnanci správy domu.

Další historie domu je spojena se založením této nové státní organizace ÚLUV zákonem č. 56/1957.

Na základě tohoto zákona ze dne 28. června 1957 o umělecké řemeslné práci a o lidové umělecké výrobě 1957 byly vytvořeny dvě nové socialistické instituce: Ústředí lidové umělecké výroby (ÚLUV) a Ústředí uměleckých řemesel (ÚUŘ) jako samostatné organizace pro lidovou uměleckou výrobu a pro umě­lecké řemeslo. Obě fungovaly pod ideovým a odborným dohledem Ministerstva školství a kultury.

ÚLUV bylo založeno jako národní podnik 2. ledna 1958 (příkazem min. školství a kultury č. 60/57 bylo zapsáno do podnikového rejstříku u lidového soudu civilního v Praze na Ovocném trhu pod zn. PN 833/1).

Tím se opět změnily vlastnické poměry v Domě uměleckého průmyslu. Podle výměru ministerstva těžkého strojírenství z 5.3. 1953, výměry ministerstva strojírenství z 30. 12. 1954 a opatření ministerstva školství a kultury z 19. 5. 1958 bylo vloženo vlastnické právo Domu uměleckého průmyslu pro: Československý stát – Ústředí lidové a umělecké výroby na jednu čtvrtinu[23]. Změny podílů ve vlastnictví DUP se táhly ještě několik let a způsobovaly problémy v hospodaření a chodu ÚLUV, který se o dům staral až do jeho zrušení. 

K zajímavostem dochovaným v dokumentaci Státního oblastního archivu Praha patří záznam toho, že v roce 1958 požadovalo nakladatelství Krásné literatury, hudby a umění prostřednictvím vedení, závodní rady a její organizace Komunistické strany Československa, aby bylo nakladatelství, které sídlilo u Prašné brány, přemístěno do Domu uměleckého průmyslu do místností, které doposud užíval Výzkumný ústav výtvarné hodnoty, ekonomie a technologie místní výroby[24]. Budoucí Státní nakladatelství krásné literatury a umění a od roku 1966 Odeon se do domu skutečně jako podnájemník nastěhoval, což bylo jednou z příčin nejen konce existence ÚLUV v 90. letech, ale i zániku Domu uměleckého průmyslu a jeho postupnému a dodnes trvajícímu ničivému rozpadu. 

V roce 1968 byl zpracován projekt na úpravu Krásné jizby ÚLUV v Praze v Domě uměleckého průmyslu architekty ing. arch. Stanislavem Dlabalem a ing. arch. Staňkem (oddělení A, realizace). Přestavbu měl realizovat Okresní podnik místního hospodářství Český Brod, závod Kolín. Rekonstrukce proběhla jen zčásti, nepodařilo se ji dokončit úplně.

V následujících dvaceti létech ÚLUV mnohokrát varovalo Ministerstvo kultury, že je potřeba rekonstruovat a renovovat některé části domu, který stavebně chátral, ale ministerské odezvy se mu nedostávalo. 

V osmdesátých létech byly některé části domu v havarijním stavu, na což ÚLUV opět mnohokrát urgentně upozorňovalo Ministerstvo kultury. To bohužel na žádnou žádost o nutnou rekonstrukci Domu uměleckého průmyslu nebo jeho částí nereagovalo. V roce 1982 ÚLUV varovalo před havarijním stavem uliční fasády Domu uměleckého průmyslu a 10. března 1982 tak bylo vydáno havarijní rozhodnutí Odboru výstavy v Praze.

Nepomohlo ani to, že v roce 1987 byl Dům uměleckého průmyslu zapsán na seznam nemovitých kulturních památek pod reg. číslem 1-1014 a vztahuje se tak na něj zákon ČNR č. 20/1987 o státní památkové péči.

 

Odkazy v příloze. 

Připojené soubory

Naši partneři:

  • Slovenské centrum dizajnu
  • Česká Stavební Akademie
  • Nadace pro rozvoj architektury a stavitelství