Design Cabinet CZ

17.09. 2018

Dům uměleckého průmyslu v Praze v historických souvislostech III.

Historie a osobnosti

Historie ikonické pražské stavby 1989 – 2018

3. část

Lenka Žižková

 

 

Situace po roce 1989

Prohraný boj o Dům uměleckého průmyslu

 

Pokračování částí 1 a 2

 

Vedení ÚLUV doufalo, že změnou politických poměrů po listopadu 1989 bude moci konečně Dům uměleckého průmyslu rekonstruovat. Hned v září roku 1990 provedl Projektový podnik Praha s. p. zaměření objektu (Ateliér 3, Italská 24, Praha 2) na částečnou rekonstrukci a nutnou (a státem požadovanou) nástavbu plynové kotelny (PPP, Ateliér 2, Štěpánská 12, Praha 2). Návrh měl několik variant, v domě se počítalo například s úplnou rekonstrukci výstavního sálu a hygienického zázemí na multikulturní prostor, v němž by šlo provozovat různorodé kulturní události, úpravy kancelářských prostor, v zadním traktu domu do Národní třídy vytvoření luxusních apartmánů, prostorů pro restauraci a prodejnu lahůdek a s úpravou stávajících bytů v Charvátově ulici na luxusní byty nebo na hotel. Rekonstrukci/adaptaci prodejních ploch navrhli přes Architektonickou službu Praha 1 (Voršilská 1) architekti J. Kasl, J. Blažek, P. Boček, J. Čejka. Rekonstrukci výstavních prodejních ploch navrhovali architekti V. Hodan, J. Lasovský a J. Nováček[1]

ÚLUV přichází po roce 1989 o státní příspěvek na činnost, podporu vědeckého výzkumu, rozvoj dílen a manufaktur lidové umělecké výroby, prodejen Krásná jizba, které byly rozprostřeny po celé republice i na vydávání časopisu Umění a řemesla a dalších tiskovin a knih i na pořádání domácích i zahraničních výstav. V restituci ÚLUV vrátilo mezi léty 1990–1992 řadu dílen původním majitelům a jejich potomkům. Zbývající dílny, provozovny a Krásné jizby, které byly v podnájmech, dostávaly výpovědi nebo pro mnohonásobné zvýšení ceny nájmu musely prostory opustit. Řadě lidově uměleckých řemesel hrozil zánik. 

Ředitel ÚLUV ing. Tojšl proto žádal podnájemníky nakladatelství Odeon a STÚ o uvolnění pronajatých prostor, neboť potřeboval v Domě uměleckého průmyslu umístit odštěpný závod sídlící doposud v Krakovské ulici v Praze, kde byl ÚLUV vypovězen pronájem prostorů. Nakladatelství to odmítlo, a navíc odmítlo majiteli domu platit i nájemné a služby. O dům se tedy nadále staralo a všechny náklady hradilo ÚLUV.

Na Ministerstvu kultury se na konci roku rozhodovalo, jak bude ÚLUV nadále fungovat. V zápisu ze schůze Ministerstva kultury 15. 12. 1989 se předpokládala forma příspěvkové organizace.

Ministr kultury Milan Uhde pověřil nového porevolučního ředitele Jiřího Růžičku úkolem „převést ÚLUV v nové organizační struktuře odpovídající liberálnímu ekonomickému modelu a zachovat bohaté umělecké tradice lidového umění“. Byla mu přislíbena maximální podpora[2].  O tři týdny později se konala na ministerstvu kultury porada, kde ředitel nakladatelství Odeon tvrdě vyžadoval „předání domu ÚLUV (tj. Domu uměleckého průmyslu) do vlastnictví Odeonu. Jako důvod uváděl, že je v domě v podnájmu, potřebuje majetek, jsou preferovaná instituce, která vydává knihy ministra kultury Milana Uhdeho a prezidenta Václava Havla“. Po ostrém protestu ředitele ÚLUV bylo jednání odročeno.

Na 3. zasedání komise pro privatizaci národního jmění na Ministerstvu kultury vzešlo stanovisko (zápis č. 13863/90), dát ÚLUV do malé privatizace a Dům uměleckého průmyslu předat podnájemníkovi nakladatelství Odeon[3]. S tím ředitel ÚLUV nesouhlasil a vyžadoval zachovat ÚLUV jako veřejně prospěšnou organizaci.

Nakladatelství Odeon nadále neplatilo nájem za velké, byť prázdné a nevyužívané prostory, naopak za ně žádalo po ÚLUV finanční kompenzaci. ÚLUV marně požadovalo uvolnění těchto prostor k přemístění vlastních pracovišť fungujících zatím v pronájmech.

Po opakovaných nezdařených jednáních s vedením Odeonu o nájemném dostalo nakladatelství k 30. lednu 1991 výpověď. 4. února však přikázal telefonicky ministr kultury řediteli ÚLUV zrušit výpověď, ale osobní jednání odmítl[4]

5. března 1991 žádal ředitel ÚLUV Jiří Růžička písemně znovu Ministerstvo kultury (č. 312/91), aby bylo ÚLUV zachováno jako celek jako veřejně prospěšná společnost. Žádost a dopis zůstaly bez odpovědi. 

20. března 1991 oznámil ministr kultury Milan Uhde dopisem, že „ÚLUV bude privatizováno formou akciové společnosti, vybrané provozní jednotky budou odstátněny převodem vlastnictví na jiné právnické nebo fyzické osoby“. Schůzka u ministra potvrdila, že bylo připraveno odvolání ředitele Jiřího Růžičky, a tak řešena potřeba kmenového jmění nakladatelství Odeon. Po vysvětlení se ministr kultury řediteli ÚLUV na schůzce omluvil se slibem, že nakladatelství dostane do kmenového jmění opravený objekt (dvorce) na Lhotce, ÚLUV bude zachován jeho majetek s tím, že v něm Odeon nadále zůstane v nájmu[5]

Tento slib splněn nebyl, naopak. Dopisem č. 699 oznámil ministr kultury, že 21. března 1991 vydává opatření ministra č.j. 2C 114/93 a od 1. července převádí majetek ÚLUV na Národní třídě 36 (tj. Dům uměleckého průmyslu č.p. 38 a 39) z jedné poloviny na státní hospodářskou organizaci Odeon.

ÚLUV upozorňoval na protiprávnost tohoto opatření 2. 6. 1991[6] a dopisem ze dne 2. července žádal ředitel ÚLUV ministra o zrušení tohoto rozhodnutí odporující právnímu řádu republiky (dopis č. 715/91). Na nemovitosti vázly navíc v té době právně nevyřešené restituční nároky. Dopis zůstal bez odpovědi. Ředitel ÚLUV proto žádal podle platného právního řádu 9. července 1991 Státní arbitráž České republiky o vyslovení neplatnosti opatření ministra kultury ze dne 21. červa 1991.

Nakladatelství Odeon bylo v té době již předluženo a jedna z bank, které dlužil, Creditanstalt Praha, a. s, podala proti Odeonu návrh soudu za nesplacenou nekrytou směnku na částku 35 000 000 Kč! Majitel DUP ÚLUV podalo proti rozhodnutí ministra Uhdeho návrh na předběžné opatření (určení neplatnosti opatření ministra). 

Ihned poté 12. července 1991 byl ředitel ÚLUV Jiří Růžička pozván k náměstkovi ministra, který mu vyhrožoval, že pokud arbitráž okamžitě neodvolá, bude ÚLUV okamžitě zrušeno. Argumentace té doby: „Na ministerstvu kultury všichni ví, co je nakladatelství Odeon, ale nikdo neví, co je ÚLUV!“[7]  Po těchto vyhrůžkách v zájmu přežití ÚLUV ředitel Růžička arbitrážní žádost vzal zpět (SA č.j. 4/NO/91/E ze dne 6.8. 1991)[8]

 

Katastrofa pro další vývoj událostí nastala, když si vedení nakladatelství Odeon vzalo na polovinu získaného (darovaného státního majetku) u Poštovní banky úvěr ve výši 20 000 000 Kčs (úvěrová smlouva z 6. 8.1991). Znalecký posudek (č. 682.21/92), který si nechalo nakladatelství zpracovat, odhaduje cenu Domu uměleckého průmyslu včetně pozemků na nejlukrativnější pražské adrese na 17 904 360 Kčs (přitom na jeho polovinu si vedení Odeonu půjčilo 20 000 000 Kčs!)

13. září 1991 dostává ÚLUV od ministerstva kultury úkol zpracovat privatizační projekt právní formou akciové společnosti do 31. května 1992.

Mezi léty 1990–1992 došlo v ÚLUV k vyrovnání restitučních nároků a převodu některých dílen do rukou původních majitelů a následnému návrhu některých manufaktur k přímému prodeji bývalým zaměstnancům. Tím přichází instituce o majetky a možnosti výroby a prodeje produktů. Současně přichází a státní příspěvky na provoz, platy zaměstnanců a činnosti. 

V červnu 1992 se po volbách změnilo složení ministerstva kultury. Ministrem se stal PhDr. Jindřich Kabát. 

Přichází 2. vlna velké privatizace, v níž mělo ÚLUV jako státní podnikl zaniknout, a podle plánů ředitele Jiřího Růžičky měla vzniknout nová akciová společnost. Od 1. ledna 1992 byla zřízena nová organizační struktura podniku, která měla sloužit jako model pro organizaci budoucí akciové společnosti ÚLUV.

Tento privatizační projekt je na ministerstvo kultury odevzdán 16. června 1992. Neoficiální zprávy z ministerstva přinášejí informace o tom, že jde pouze o formální akt, protože o likvidaci ÚLUV je již rozhodnuto.[9]

Ministerstvo kultury privatizační projekt ÚLUV skutečně zamítlo. Současně se ředitel Jiří Růžička dovídá o tom, že ministerstvo chce ÚLUV nadále zrušit, řediteli ani podniku to však oficiálně nesdělilo. Po těžké operaci a návratu z nemocnice v září 1992 se marně snaží o přijetí u ministra kultury. 22. září 1992 ho částečně informuje právník z Ministerstva kultury o rozhodnutí komise zrušit ÚLUV, Dům uměleckého průmyslu předat jakési akciové společnosti na základě konkurenčního privatizačního projektu Odeonu, ostatní objekty dát buď do přímého prodeje nebo veřejné soutěže, dokumentaci „Zlatý fond“ předat do Ústavu lidové kultury ve Strážnici a prodejny Krásná jizba dát do dražby[10]

Ředitel Jiří Růžička podává 9. prosince 1992 návrh na určení neplatnosti opatření ministra ze dne 21. 6. 1991 č.j. 2C 114/93, Nemocný, rozčarovaný a unavený z postojů ministerstva kultury odchází ke konci roku 1992 do důchodu, místo sebe navrhuje do funkce ředitele PhDr. Lenku Žižkovou. Ministerstvu však ještě nabízí svoji pomoc pro následující pro ÚLUV krizové období. Nedostává se mu žádné odpovědi.  29. 12. 1992 je jmenovaná ředitelkou ÚLUV od 1.1. 1993 PhDr. Lenka Žižková, která podává okamžitě stejný návrh jako ředitel Jiří Růžička na určení neplatnosti opatření ministra ze dne 21. 6. 1991 č.j. 2C 114/93.14. 12. 1992[11] 

Paradoxní je, že v roce 1993 musel ÚLUV změnit statut a stal se z národního podniku podnikem státním. Jako státní podniky byl zapsán do obchodního rejstříku pro Prahu 1 teprve 14. 10. 1993, číslo výpisu 13 398/93, oddíl AL VIII, číslo vložky 933.

Ministerstvo kultury mezitím vypsalo soutěž na koupi zcela zadluženého nakladatelství Odeon ve výši 80 000 000 Kč. 19. 7. 1993 předložilo nakladatelství Ivo Železný, spol. s r.o.[12]  návrh na novou možnost existence obou firem ÚLUV + nakladatelství Odeon s perspektivou obou institucí. Tento projekt soutěž vyhrál, ale neschválila ho rada ekonomických ministrů[13]. Poté byl zamítnut také poslední pokus o záchranu ÚLUV privatizačním projektem společnosti Krásná jizba s. r. o. (složené z designérů ÚLUV), (který rovněž počítal se sounáležitostí s nakladatelskou činností). ÚLUV bylo následně privatizováno formou likvidace. 

ÚLUV přes všechny tlaky a společenskou nepřízeň mezitím vyhrálo všechny restituční spory spojené s Domem uměleckého průmyslu, a ten se tak stal „čistý“ pro další privatizaci.

V roce 1996 bylo rozhodnuto, že také ÚLUV bude privatizováno formou likvidace (dražeb a přímých prodejů). Vstup ÚLUV do likvidace včetně jmenování ředitele firmy v likvidaci byl zapsán v obchodním rejstříku vedeném Krajským obvodním soudem v Praze (oddíl A L VIII, vložka 833) ke dni 15. října 1996. Ředitelka nakladatelství Odeon v likvidaci souhlasila s privatizačním projektem Krásné jizby s. r.o. a doufala v jeho životaschopnost, která by umožnila i záchranu nakladatelství. Nestalo se tak.

15. listopadu 1996 byla jmenována poslední likvidátorka ÚLUV.

 

17. července 1996 se v katastru nemovitostí objevuje jako nový spolumajitel Domu uměleckého průmyslu Luděk Fabiger[14]. Po privatizaci Odeonu formou likvidace a privatizaci ÚLUV formou likvidace byl dán Dům uměleckého průmyslu do veřejné dražby. Získal ho ing. Luděk Fabiger. První polovinu po Odeonu (dražba 2. 2. 1996) a na druhou po ÚLUV měl přednostní právo koupě. Informace o novém majiteli jsou běžně dostupné na internetu, viz také zápisy v katastru nemovitostí. Dům je dnes v katastru nemovitostí zapsán na jeho manželku a další osobu.

Od doby likvidace ÚLUV dům pustne, chátrá, je totálně vybydlen a zdevastován. Dvorana i pasáže jsou zaslepeny, různě předěleny na prodejny s levným čínským zbožím, kanceláře zničené a prázdné, kdysi pojízdná skleněná střecha zalita térem (?), exteriér i interiér domu této bývalé skleněné perly Národní třídy vypadají zuboženě. Civilizovaně vypadá alespoň fasáda do Charvátovy ulice.

Zrezivělá markýza nad vstupem z Národní třídy úpí pod sluncem, větrem i deštěm.

Dokonáno jest?

 

Foto autorka a archiv

Odkazy v příloze.

Připojené soubory

Naši partneři:

  • Nadace pro rozvoj architektury a stavitelství
  • Česká Stavební Akademie
  • Slovenské centrum dizajnu